Den 19. Z Ukerewe zpět do Mwanzy

3.10. V noci málem došlo k nehodě, když Pežu přepadlo naléhavé nutkání navštívit záchod, který měl ale na pokoji jen Oves. Naštěstí se Oves vzbudil ještě předtím než mu Peža vykopl dveře od pokoje, a tak mu otevřel a vše pak dopadlo dobře. Ráno jsme vstali asi v 7:00, abychom stihli jediný trajekt, který jel tento den do Mwanzy. V 7:20 jsme si koupili lístky do „upper class“ (i přes fakt, že se jednalo o „upper class“ byly tyto lístky levnější než při cestě na ostrov, protože jsme neplatili cizineckou přirážku, dohromady jsme obě cesty zaplatili všichni 30000 TZS), no a asi v 8:00 trajekt vyrazil. Cesta trvala opět asi 3 hodiny, takže jsme si na palubě dali pití a poté sledovali okolní děj a pak s Ovsem hráli karty zatímco Peža pařil na Iphonu. Když jsme se přiblížili k Mwanze, začalo silně pršet a s proměnlivou intenzitou pak pršelo i v Mwanze až do odpoledne, což mělo za následek výpadek elektřiny v celém městě. Poté, co odpoledne nahodili opět elektřinu, jsme zašli na Internet a pak na večeři do nóbl restaurace hotelu New Mwanza. Každý z nás si dal kuřecí maso, ale každý na jiný způsob (řízek, steak a šašlik) a náramně jsme si pochutnali. Po večeři si dal Peža Lariam a my s Ovsem jsme pro změnu zahráli karty. V Mwanze byla prostě nuda…. 

Den 20. Odjezd z Mwanzy

4.10. Tento den byl čekacím dnem na odjezd z Mwanzy. Vlak měl odjíždět 19:30, takže jsme měli prakticky celý den, který jsme strávili většinou poflakováním po městě. V naší části města se konaly policejní manévry a záhy jsme zjistili proč. Městem totiž projížděla nějaká vládní delegace s patřičným vojensko-policejním doprovodem. Během dne jsme zašli na Internet a taky na skok do pobřežní restaurace luxusního hotelu Tilapia odkud jsme pozorovali jezerní ptactvo jako například orla jasnohlasého, rybaříky, anhingy, volavky nebo kormorány. Poté jsme šli ještě vybrat nějaké peníze z bankomatu, abychom ve vlaku nebyli úplně bez prostředků, no a po cestě jsme opět potkali tu vládní kolonu, která se vracela zpět. 


Po úspěšně zabitém dnu jsme v podvečer dorazili na vlakové nádraží, kde už byl delší dobu přistaven náš vlak (ale bez lokomotivy). Prohlédli jsme si nádraží, ubytovali se v našem druhotřídním kupé (kupéčka první třídy ve vlaku vůbec nebyla), které bylo celkem pro 6 lidí a čekali jsme na naše spolucestující a taky samozřejmě na odjezd. Asi v 19:30 se vlak rozjel a my byli v kupé stále jen tři. Když však přišla průvodčí, řekla nám, že za chvíli ve městě Shinyanga k nám přistoupí další cestující. Strategicky jsme tedy zabrali jednu stranu kupé a šli spát.

Den 21. Velké vlakové dobrodružství

5.10. Když jsme cca po 7:15 dorazili do Tabory (velký železniční uzel=spojení dvou tratí), kupé už bylo dávno plné. Naši spolucestující byly dva mladí borci a jeden starší pán, který nemohl chodit (Bylo mu tak šedesát a poté co jsme mu propůjčili naší prázdnou petlahev, aby do ní mohl močit, jsme se dozvěděli, že trpí rakovinou kůže. Celou cestu jen ležel na lehátku.) V Taboře jsme čekali, než k našemu vlaku připojí další vlak, který do Tabory přijel po jiné trati z města Kigoma. Na nádraží byla velká spousta lidí – Oves s Pežou vystoupili, aby ulovili něco k snídani a poté se snažili splynout s davem na nádraží. Cesta vlakem byla ale jinak úmorně pomalá. Když vlak zrovna jel, tak to bylo celou dobu průměrnou rychlostí asi tak 40 km/h a tak se cesta táhla jak týden před výplatou. Zastavovali jsme v kdejaké řiti, a v těch trochu větších řitích třeba i na 20 minut, aby si cestující stihli nakoupit vše od různých prodavačů, kterých bylo na každé zastávce mraky. Cesta byla dost jednotvárná, až asi okolo 15:00 jsme s Ovsem zahlédli kamenný obelisk, na kterém byl nápis „nejvyšší bod na trati – 3420 stop“. Jinak byla všude kolem nás stále křovinatá savana. K večeru se však krajina změnila. Na jedné straně cesty se otevřel opravdu pěkný pohled na část systému Great Rift Valley (Velké příkopové propadliny). Po 18:00 jsme zastavili ve městě Saranda a já s Ovšem jsme vyběhli ulovit něco k večeři. Po 21:00 jsme konečně dorazili do Dodomy – oficiálního hlavního města Tanzánie. V Dodomě naše kupé opustil jeden z našich mladých spolucestujících. Taky jsme s Ovsem opět vyběhli ven, tentokrát koupit vodu. Pak se šlo spát.


Pozn.: Zvláštní a zajímaví byli specializovaní prodejci na jednotlivých zastávkách, respektive na každé zastávce se skoro všichni prodejci specializovali na prodej stejné komodity, ale komodita se lišila zastávku od zastávky. A tak zatímco na jedné zastávce skoro všichni prodávali olej, na další zase skoro všichni med, na jiné dřevěné stoličky a tak podobně.

Den 22. Dar-es-Salaam

6.10. V noci mě vzbudila ostrá bolest v levém uchu, která mě nenechala až do úsvitu usnout. Mezitím jsem polehával, marně se snažil vzbudit Ovsa taháním za jeho ruku, různě jsem bloumal po vlaku, sledoval okolní krajinu (zejména siluetu pohoří na jedné straně) a těsně před úsvitem, když jsme dojeli do města Morogoro (námi přezdívané Mordor) jsem vystoupil a koupil si vodu, kterou jsem zapil ibalgin. Pak jsem ještě chvíli poseděl venku a pozoroval východ slunce. Po chvíli začal prášek účinkovat a bolest z ucha postupně odešla, tak jsem se vrátil do vlaku a úspěšně usnul. Ráno (dopoledne) jsme vstali a zjistili, že Peža trpí obdobnými problémy jako já. Pak jsme se podívali ven a zjistili, že jsme stále „in the middle of the nowhere“, ale venku už bylo více zeleno než předtím. Asi ve 13:00 jsme konečně dorazili do Dar-Es-Salaamu – největšího města Tanzánie. Bylo neskutečné vedro a my se táhli se všema báglama do námi vyhlédnutého asi 1 km vzdáleného hotelu YWCA(30000 TZS za pokoj pro tři). Našli jsme ho bez problémů, ubytovali se a šli dolů do hotelové kantýny na jídlo. Poté zůstal Peža na pokoji, kde se kurýroval a my s Ovšem jsme vyrazili do města zařídit letenky ze Zanzibaru do Tangy, vybrat nějaké peníze z bankomatu, obhlédnout terminál trajektů na Zanzibar, no a samozřejmě prohlédnout si město (např. budovu bývalého parlamentu nebo rybí trh) . Po našem návratu na hotel jsme vyzvedli Pežu a šli (jak jinak než po tmě) na večeři do blízké snobské restaurace. Po večeři jsme ještě chvíli stáli před naším hotelem, protože Peža chytil na svém Iphonu Wi-Fi, takže se připojil na Internet. Pak jsme šli na pokoj (trojlůžák), umyli se a velmi překvapivě šli spát.

Pozn.: Peža stále trpěl nějakým zánětem – měl ucpané horní cesty dýchací + bolest v uchu. Moje bolest ucha už víceméně odezněla, ale trpěl jsem velkým zahleněním stejně jako Oves.

Den 23. Přesun Dar-es-Salaam - Zanzibar

7.10. Asi v 6:00 nás vzbudilo svolávání lidu z blízkého stanoviště daladal. Asi v 7:30 jsme vstali a šli na snídani. V 10:00 byl hotelem stanovený check-out, takže jsme ho přesně dodrželi a šli na trajekt na Zanzibar. U terminálu trajektů se na nás očekávaně sběhli nejrůznější nadháněči a chtěli, abychom jeli právě s jejich společností. Na všechny jsme kašlali a šli rovnou k pokladnám koupit si lístky na jediný pomalý trajekt (ostatní – rychlé – trajekty byly o 1 hodinu plavby rychlejší). Na pomalý trajekt si cizinci mohou koupit jen ten nejdražší – VIP lístek za 20,- USD, takže jsme jeli na VIP palubě. Loď se jmenovala „Flying horse“ a byl to katamarán, ale i tak s námi Indický oceán solidně kolébal. Asi tak po 3 hodinách jsme připluli do Zanzibarského přístavu (hlavní město ostrova se nazývá Zanzibar Town), kde jsme museli vyplnit imigrační formulář „Revoluční vládě Zanzibaru“, protože Zanzibar má v rámci Tanzánie zvláštní autonomii. Z přístavu jsme si vzali taxík, který nás odvezl až k námi vyhlédnutému hotelu Jumbo Guest House, kde jsme se ubytovali. Dostali jsme pokoj pro dva vybavený jednou matrací navíc a zaplatili jsme 106 tisíc tanzánských peněz za dvě noci. Pak jsme vyrazili do města respektive jeho nejstarší části, která se nazývá „Stone Town“ neboli česky „Kamenné město“. Prohlídku jsme zahájili na pláži, kde se Oves hnedle vykoupal, poprvé v životě v Indickém oceánu. Pak jsme se potulovali městem, krátce zašli na Internet uvnitř místní hlavní pošty, na večeři do restaurace ve staré pevnosti a potom do parčíku s názvem „Forodhani Gardens“, jenž se nachází na Dělové ulici na pobřeží. V tomto parčíku jsme navštívili vyhlášený večerní „food market“, což je tržnice se spoustou stánků, kde se prodávají zejména dary moře, ale také třeba třtinový džus (chutnal jen Ovsovi) a samozřejmě i obvyklé pochutiny. Poté jsme se vydali křivolakými, úzkými a tmavými uličkami Kamenného města do našeho hotelu. Maličko jsme cestou zabloudili, ale naštěstí nás jeden ochotný domorodec navedl na správnou cestu.
Pozn.: Oficiálně se pod pojmem Zanzibar rozumí celé souostroví 2 hlavních ostrovů – Unguja (označovaný jako Zanzibar) a Pemba a dalších několika desítek malých ostrovů a ostrůvků.
Technická pozn.: Jelikož se nacházím v Číně a služba blogger je zde blokována, nemohu přikládat fotografie k článkům. Za což se omlouvám. Nicméně na fotografie se můžete podívat zde
Omlouvám se i za výpadek v publikování článků. 

Den 24. Stone Town a Prison Island

8.10. Asi v 7:45 jsme šli na hotelovou snídani, přičemž takovou snídani jsme dosud nikde nedostali – všude jinde bylo jen chudé pečivo a čaj, zatímco tady jsme dostali pomerančový juice, ovoce, vajíčkovou omeletu, pečivo a k tomu čaj nebo kávu – paráda! Po snídani jsme se sbalili a šli si na pláž sjednat výlet na nedaleký Prison Island. Vše jsme domluvili během chvilky, vypůjčili si pomůcky pro šnorchlování (brýle + šnorchl + ploutve) a už nás vezl týpek v loďce na ostrov. Nejprve jsme na speciálním místě u ostrova skočili do oceánu a asi 2 hodiny šnorchlovali u korálových útesů, kde jsme viděli spousty různě velkých a různě tvarovaných pestrobarevných ryb, mořské ježky velké jak bowlingové koule nebo mořské hvězdice různých barev (červené, žluté a modré). Samozřejmě jsme taky viděli strašně moc všelijakých rozličných korálů. Zkrátka bylo to naprosto úžasný! Těžko se to popisuje slovy, ale byl to opravdu okouzlující a nezapomenutelný zážitek.
Poté, co jsme vylezli z vody, nás týpek odvezl přímo na ostrov, kde nás zastihl docela slušný liják a tak jsme zašli do místní ostrovní restaurace Prison Restaurant a tam jsme si objednali k jídlu pěkně drahé mořské obludy – já jsem si dal chobotnici, Oves si dal olihně a Peža Tuňáka. Při jídle nám pořád ještě pršelo, což malinko oddálilo náš následující program na ostrově. Jakmile přestalo pršet, vyrazili jsme lesíkem směrem k místu, kde žije kolonie želv obrovských. Cestou k želvám jsme zahlédli párek dikdiků, což jsou jedny z nejmenších antilop (velké asi jako kočka). Želvy byly dobrý – mohli jsme je krmit, dokonce jsem si jednu 7kg želvičku mohl pochovat v rukách, ale je nutno podotknout, že to byla „obyčejná“ tanzanská želva a ne jedna z želv obrovských – ty mohou mít hmotnost až 200 kg. Asi po hodině strávené ve společnosti želv byla naše návštěva ostrova u konce. Pokoušeli jsme se vysvětlit našemu kormidelníkovi, že chceme jet znovu šnorchlovat ke korálovým útesům, ale on za to chtěl další peníze, které jsme ovšem v tu chvíli už neměli. Takže nám nezbylo než se nechat odvézt zpět do Stone Town na ostrově Unguja (= Zanzibar). Fotky ze šnorchlování a želv najdete zde.
Ve Stone Townu jsme si udělali procházku, během které jsme navštívili Ras Shangani (nejzápadnější mys ostrova) a prošli se po hlavním nábřeží až k „Velkému stromu“ (starý banyán). Poté už jsme zamířili zpět do našeho hotelu. V hotelu jsme se osprchovali, chvíli si odpočinuli a poté opět vyrazili do města – jednak vybrat peníze z bankomatu a jednak se odvážně vydat tam, kde jsme doposud nebyli. Takže jsme byli na centrálním tržišti a pak jsme se potulovali po úzkých a křivolakých uličkách Stone Townu až jsme narazili na restauraci, kterou jsme hledali. Tam jsme se najedli a napili a pak pokračovali okolo přístavu a podél pobřeží. Na pobřeží jsme viděli krásný západ slunce a poté jsme zamířili do Forodhani Gardens na obvyklý večerní food market, kde jsme si dali nějaký ten seafood (Peža teda nic, já jsem ochutnal barakudu a Oves ještě navíc tuňáka, mušle a ještě cosi). Na tomto místě jsme také potkali dva páry Čechů z Liberce, tak jsme s nimi krátce nezávazně potlachali. Pak jsme se už unaveni vydali na hotel – jak jinak než spletí uzounkých tmavých uliček. Oproti předchozímu dnu jsme však tentokrát již naprosto bezpečně trefili.
Pozn.: Dnešní den byl celkem finančně náročný. Bylo poznat, že se nacházíme v turistické destinaci… Loďka na ostrov a zpět včetně výstroje, oběd na ostrově plus vstupné na ostrov a všemožné dýžka nás připravili celkem o 119 000,- Tsh.

Den 25. Přesun Zanzibar - Pemba - Tanga

9.10. Ráno nám trvalo dlouho, než jsme vylezli z postelí. Z našich pelíšků (nebo přesněji pelechů) nás dostala až před 9:00 snídaně, která byla stejná jako předchozí den – tedy skvělá. Poté jsme opět přesně naplnili hotelový check-out a v 10:00 jsme se vydali na poslední procházku městem (bágly jsme nechali po domluvě s recepčním na hotelu). Peža během procházky objevil nový hot spot na volně dostupnou Wi-Fi síť, takže jsme se na tomto místě nějakou dobu zdrželi a zjistili si nějaké jistě velmi důležité informace. Pak jsme se prošli uličkou s poetickým názvem „Suicide Alley“ neboli česky „Sebevražedná alej“ a vůbec jsme se nezabili. Pak už jsme šli na jídlo do místní restaurace, kde jsem si dal něco tradičního (Barauni nebo tak nějak) a bylo to děsně slaný, nicméně snědl jsem to. Z jídla jsme zamířili do hotelu pro bágly a pak taxíkem na zanzibarské letiště (13 000,- TSh), odkud jsme se měli přesunout zpět na kontinent. Na letišti jsme byli před 13:00, čili dost brzo před odletem. Naše letadlo přiletělo z Dar-Es-Salaamu asi s 20ti minutovým zpožděním, ale to bylo v pohodě.
Samotný let byl výborný. Trval asi 1 hodinu a viděli jsme Zanzibar, Pembu a přilehlé atoly pěkně z ptačí perspektivy. Letadlo bylo sice celkem prdítko, ale pilot byl zkušený a vše proběhlo v naprostém pořádku. Po 16:00 jsme dosedli opět na kontinent na letiště třetího největšího tanzanského města Tanga. Z letiště jsme se nechali odvézt taxíkem do centra města, kde jsme se chtěli ubytovat. První hotel jsme odmítli s tím, že 30000,- TSh za jednoho za noc je příliš. Druhý hotel s názvem Ocean Breeze Inn už byl OK – chtěli 25000,- TSh za všechny za noc. Po ubytování jsme vyrazili do města zařídit autobus do Mombasy (30 000,- Tsh pro všechny). Po návratu na hotel jsme si zařídili na následující den výlet na kolech do nedalekých jeskyní Amboni, které jsou součástí největšího východoafrického jeskynního systému a poté ještě k sirným pramenům Galanos. Poté jsme zašli na večeři do hotelové restaurace. Trvalo to tam příšerně dlouho. Hlavním důvodem byl pravděpodobně fakt, že v celé Tanze celý den nefungovala elektřina a nahodili ji až kolem 23:00 – přeci jen než uděláte pizzu nad plamenem svíčky, tak to chvíli trvá. J Po večeři jsme zašli na pokoje (Peža bydlel s Ovsem a já na samotce), kde jsme s Ovsem zahráli karty (Oves se poprvé a naposled ujal vedení v dlouhodobé tabulce našich karbanických zápasů – hajzlík), no a pak se šlo už spát.
Fotky z přeletu můžete najít opět tady.

Den 26. Jeskyně Amboni a prameny Galanos

10.10. V noci mě vzbudil hluk, jak déšť bubnoval do okolních střech – byla pořád hluboká noc, tak jsem si říkal, že do rána to přejde, ale ono nepřešlo. A tak se začátek našeho výletu posunul z 9:00 až na 13:20. Mezitím jsme s Ovsem opět zakarbanili, přičemž jsem se opět ujal vedení v dlouhodobé tabulce, no a Oves s Pežou pak ještě zašli na Internet. Následoval oběd, po němž jsme konečně vyrazili. K hotelu nám přistavili bicykly jak z rychlých šípů – každý jsme osedlali jedno kolo a už jsme frčeli směr jeskynní komplex Amboni. Cesta byla překvapivě velmi v pohodě a asi po 8 km jízdy jsme byli na místě. Měli jsme s sebou 2 průvodce, kteří nás provedli jedinými dvěma přístupnými jeskyněmi. Viděli jsme rozsáhlé jeskynní dómy stejně jako uzounké průchody sotva pro trpaslíka, nějakou tu krasovou výzdobu a celkem dost netopýrů. Upřímně řečeno Mladeč nebo Javoříčko mnohem hezčí jeskyně. Posuďte sami na fotografiích.
Po asi 1,5 hodinové procházce po jeskyních jsme zamířili k horkým sirným pramenům Galanos situovaných asi další 4 km od jeskyň Amboni. Abychom se k pramenům vůbec dostali, museli jsme (bez bicyklů) přeplout napříč řeku ve speciální kánoi upravené jako přívoz. Kanoe byla vydlabaná z kmene stromu a plout na ni bylo docela dobrodružné, neboť v řece se občas vyskytují krokodýli (tentokrát tam nebyli) a taky horní hrana loďky byla asi 5 cm nad hladinou, přičemž ona kanoe byla dosti vratká, takže jsme museli neustále udržovat balanc. Nakonec jsme těch 15 metrů bezpečně přepluli a pěšky se vydali skrz palmový les (což byla kokosová plantáž) k asi 1 km vzdáleným pramenům. Prameny Galanos byly asi tři tůňky a jeden potok, jejichž voda nebyla zrovna průzračná a taky to tam pěkně smrdělo (to ta síra). Já a Oves jsme v horkých tůních smočili nohy a také opláchli ruce – má to být prý totiž dokonce zdravé pro kůži. Zpáteční cestu k loďce nám zpestřilo několik odvážných mravenců, kteří napadli Ovsovu nohu poté, co jim šlápl do mraveniště. Za loďkou už nás čekali naši věrní oři (bicykly), kteří nás odvezli zpět na hotel do Tangy. Byl to povedený a opravdu nádherný výlet! Tento celodenní výlet nás vyšel na 80 000,- TSh. Poté už jen následovala klasicky sprcha, večeře, karty s Ovsem a spánek.

Den 27. Přesun Tanga - Mombasa

11.10. Ráno jsme vstali později a na snídani šli až po 8:00. Peža opět nešel na snídani již druhý den po sobě. My s Ovsem jsme si v hotelové restauraci objednali velkou snídani. Po ní jsme šli na chvíli do města kvůli koupení vody a taky na Internet – to už s námi Peža pochopitelně šel… Hotelový check-out jsme mírně přetáhli, rozloučili se a vzali si taxíka na autobusové nádraží, odkud jsme měli koupené lístky do Mombasy, což je druhé největší keňské město. Autobus měl mírné zpoždění, takže jsme na cestu vyrazili až po poledni. Asi tak okolo 14:00 jsme dorazili na Tanzánsko-Keňské hranice, vyřídili potřebné formality (Keňské jednovstupní vízum stále platilo, protože jsme neopustili východní Afriku), a asi po 45-ti minutách se jelo dál. Po další asi 1,5 hodině jsme dojeli do Mombasy, ale ještě předtím jsme museli přívozním trajektem překonat Mombaskou zátoku, protože tam není žádný most. Když byla tato poslední překážka překonána, dojel autobus na místní nádraží, kde nás vysadil. Odtamtud jsme šli pěšky až k vyhlídnutému hotelu – Beracha Guest House – a tam se ubytovali (6600,- KSh za tři noci). Pak jsme zašli na pozdní oběd a zbytek dne už jsme strávili na hotelu. Výjimkou byl asi 20-ti minutový výlet do supermarketu přes ulici. Jelikož jsme bydleli opět na dvou pokojích (já s Ovsem a Peža samostatně), tak jsme se večer s Ovsem podívali na televizi, kde dávali „Men In Black 2“ a pak se šlo spát.

Den 28. Mombasa

12.10. Spánek byl v noci náročný proces, páč náš hotel ležel přímo na rohu dvou rušných a tím pádem dosti hlučných ulic a navíc náš pokoj byl zrovna ten rohový. A aby toho nebylo málo, tak hned přes ulici byla jedna z významných mešit, takže muezín nám co chvila „řval“ přímo do oken. Okolo 8:00 jsme vstali a šli na snídani. Poté jsme se vydali na průzkum Mombasy. Nejprve jsme si tedy zařídili lístky na autobus do Nairobi a poté udělali okružní vycházku po ostrově Mombasa, na kterém se rozprostírá stejnojmenné město. Během této procházky jsme viděli většinu nejvýznamnějších budov a míst. Slunko kvalitně smažilo, takže jsme se mírně spálili. Přibližně v 15:00 jsme se vrátili na hotel, dali si sprchu a trochu si odpočinuli. Malý odpočinek se zvrhl ve velký a tento den jsme už nikam nešli. S Ovsem jsme zahráli karty, podívali se v televizi na „CSI: Miami“, poté na trochu amerického „Wrestlingu“, který je mimochodem v Keni i Tanzánii velmi oblíbený, a u něj jsme usnuli. Pár fotek z Mombasy najdete na této adrese, ale jen po velblouda.
Pozn.: Během procházky jsme ve městě potkali naštvaného bělocha, který nás velmi varoval před místními obyvateli, že prý to jsou svině (použil i horší výrazy), a že mu právě totálně vykradli apartmán, a že policajti i soudce se mu vysmáli a ještě po něm chtěli další prachy. Obzvlášť si prý máme dát pozor na zlodějky – děvky, které pracují ve skupinách.

Den 29. Pobřeží severně od Mombasy

13.10. Asi v 8:00 jsme vstali, nasnídali se a poté vyrazili sehnat matatu, které by nás odvezlo na veřejnou pláž asi 8 km severně od Mombasy. Cestou na matatu jsme náhodně spatřili průvod zaměstnanců veřejné správy doprovázený hudbou i zpěvem. V průvodu šli například vojáci, policisté, vězeňská služba, zaměstnanci místního přístavu apod. Důvodem pro průvod byl „Kenya Public Service Week“, který oslavovali 13.-15. 10. po celé Keni. Poté jsme nasedli do matatu, které nás odvezlo až ke Kenyatta Beach – veřejně přístupné pláži. Na této pláži jsme se asi 1,5 h koupali. Během těchto 90ti minut jsme dostali hned několik skrytých i naprosto otevřených nabídek k sexu, případně „masáži“. Jednak jsme slušně vychovaní chlapci a jednak ona vidina nějaké nemoci jako nechtěného dárečku však bohatě stačila na to, abychom odmítli (i když některé dcérečky byly opravdu šikovné). Po koupačce jsme se prošli po pláži a poté se najedli v restauraci, která patřila k jednomu z luxusních hotelových resortů. Potom jsme (pod dojmem skvělého zážitku z Prison Islandu) koupili výlet v loďce s proskleným dnem a jeli ke korálovým útesům na čumendu spojenou se šnorchlováním. Tato zkušenost však byla velmi slabým odvarem toho, co jsme viděli na Zanzibaru. Na druhou stranu jsme se slušně spálili, páč slunko opět dost smažilo. Po tomto výletu jsme se dopravili k nedaleké krokodýlí farmě „Mamba Village“, která je největší v celé Africe (chovají cca 10 000 kusů krokoušů). Součástí prohlídky bylo krmení krokodýlů, botanická zahrada nebo hadí, pavoučí a rybí pavilony. Bylo to celkém dobré – mohli jsme si podržet mladého krokodýla nebo 12ti letého hroznýše. Po ukončení prohlídky jsme nasedli do matatu, které nás odvezlo zpět na hotel. Po celém dni jsme byli řádně znaveni, takže jsme akorát zašli na večeři a pak jsme při televizi usnuli. 
Pozn.: Největší a nejstarší krokouš na farmě se jmenoval „Big Daddy“ neboli česky „Velký taťka“ – byl dlouhý skoro 5 metrů a vážil neuvěřitelných 800 kg. Průvodce nás přesvědčoval, že ho krmí jen 1x za týden v pátek, ale podle nás jasně kecal, poněvadž Velkého taťky byl opravdu velký kus… Foto Big Daddyho a další najdete tady - od velblouda dál.

Den 30. Přesun Mombasa - Nairobi

14.10. Ráno jsme vstali v 7:30, šli na snídani a po snídani vyrazili na stanoviště autobusu, které bylo asi 1 km vzdálené. Po cestě jsem ještě vybral nějaké peníze z bankomatu, abychom v Nairobi měli za co bydlet. Asi v půlce cesty k autobusu se spustil vydatný liják, což jeden náhodný kolemjdoucí domorodec okomentoval slovy: „jo jo, začalo období dešťů, je čas se jít modlit“ a významně se u toho díval na Pežu s Ovsem. Výsledkem toho bylo, že jsme k autobusu došli zmoklí jako slepice. Zaplatili jsme zamluvené lístky (2700,- KSh), chvilku počkali na bus a za nedlouho už jsme nastupovali. Pro jistotu a patrně větší bezpečí cestujících ještě každého před nástupem ojeli ručním detektorem (asi kovu) a prohledali příruční zavazadlo – zkrátka bezpečnost nade vše! Cesta byla jinak pohodová – taky jsme si připlatili za lepší bus, když už jsme v něm měli strávit 6 až 8 hodin (podle knižního průvodce). Nakonec cesta trvala asi 9 hodin a až na jeden incident, kdy jsme vytlačili osobák mimo dálnici (musel sjet v rychlosti cca 50 km/h z kopce, projet křovím a najet na paralelní polňačku) a situaci, kdy jsme v Nairobi na více než hodinu uvízli v dopravní zácpě, byla cesta naprosto v klidu. Do Nairobi jsme dojeli asi v 19:00 a hned jsme šli na námi vyhlédnutý hotel. Na místě jsme zjistili, že ten hotel je už nějakou dobu zavřený, a tak jsme se ubytovali aspoň ve stejné ulici v Hotelu Samagat, kde jsme dostali 3-lůžkový pokoj za 3200,- KSh. Na večeři jsme zašli za roh do bufetu zaměřeného na kuřecí speciality. Během večeře se na Ovsa z venku dívala nějaká žebračka, tak jí po jídle obdaroval v přepočtu asi 3 korunama. Poté zpět na hotel, následovaly karty s Ovsem a spánek.
Pozn.: Do Nairobi jsme dojeli už za tmy, čili jsme se nepoučitelně opět pohybovali po tmě po Nairobi. Poslední karetní set jsem vyhrál 6:0, čili bez ztráty kytičky (pak jsem si Ovsa pěkně dobíral).

Den 31. Letadlo Nairobi - Dauhá

15.10. Vstali jsme před 8:00 a šli do střešní restaurace na snídani. Ta byla vydatná, což byl dobrý základ pro další nový (tentokrát už Africko-Asijský) den. Po snídani jsme se sbalili, provedli check-out, přičemž jsme si batohy nechali v hotelové úschovně a vydali se do městské suvenýrové tržnice, abychom si z Afriky odvezli kromě skvělých zážitků i něco hmatatelného. Největší úlovek udělali Oves s Pežou, když si každý koupili originální domorodý bubínek. Poté jsme ještě zašli do supermarketu koupit nějaké čaje, kávu a alkohol. Šli jsme zpět na hotel, tam sbalili suvenýry do batohů a vyrazili směr letiště. Chtěli jsme jet taxíkem, ale žádný taxikář nechtěl přijmout naši nízkou cenu, a tak jsme nakonec sedli do autobusu, který nás odvezl až k odletové hale, a to dokonce za ještě nižší cenu, než jsme měli v plánu utratit za taxík (120,- KSh za všecky). Na letišti jsme prošli hrubou kontrolou, check-in proběhl bez problémů, dostali jsme letenky a mohli jsme jít k nám určené bráně. Během čekání na letišti jsme utratili zbytek keňských peněz za různé pochutiny. Na bráně k letadlu byl Oves po průchodu detektorem zbaven svého věrného nože, který si neprozřetelně zapomněl v příručním batůžku a Peža zase přišel o nůžtičky. Let proběhl bez nejmenších komplikací a asi ve 20:00 jsme
přistáli v Dauhá (trasa byla stejná jako z Dauhá do Nairobi). Na letišti jsem si neodpustil vyfotit kluky, jak procházejí bezpečnostním rámem a viděl mě u toho jeden chlap z ostrahy, takže jsem si užil asi 10-ti minutovou etudu s místní ochrankou a onu inkriminovanou fotku jsem musel smazat. Během našeho skoro 6-ti hodinového čekání na let do Vídně se Peža samozřejmě nemohl nepřipojit na Internet skrz letištní Wi-Fi, pak se pěkně prospal, no a my s Ovsem jsme si zase neodpustili hru v karty.

Den 32. Dauhá - Vídeň - Olomouc

16.10. Po 01:00 ráno jsme konečně vyrazili na bránu k letadlu do Vídně. Podle plánu mělo odlet 01:50 a plán také dodrželo. V letadle jsme opět sledovali televizi a trochu jsme si pospali. Na Vídeňské letiště Schwechat jsme dosedli ještě za tmy asi tak v 6:30. V letištní hale jsme jen ukázali pasy Evropské Unie a hned jsme mohli jít dál. Než nám vyjela naše zavazadla, tak to trvalo sice asi dalších 20 minut, ale všechno vyjelo v pořádku, tak jsme byli rádi. Pak už nám zbývalo počkat až se objeví Slim, který pro nás měl přijet Karkulkou. Původně měl přijet Řezňa, ale protože ho zachvátila choroba, domluvil se se Slimem, který pro nás přijel. Asi tak v 8:00 jsme se konečně se Slimem našli, a tak jsme zamířili k autu. Zpáteční cestu do Olomouce jsme si zpestřili návštěvou břeclavského Tesca, no a okolo 11:30 už jsme byli v Olomouci. U Barákovic domu jsme ještě udělali poslední foto celé výpravy, aby bylo vidět, v jakém stavu jsme se vrátili.


No a tím skončila celá naše vynikající a nezapomenutelná africká expedice…