18.9. Spánek byl v klidu, vzbudil nás Oves svými tělesnými projevy asi okolo 6:30. Pomalu jsme vstali, šli na snídani a po ní vyrazili opět do rezervace Masai Mara. Tento výlet měl trvat prakticky celý den, naším cílem totiž byly řeka Mara (Mara River), která se nachází na opačné straně rezervace, a která teče z Tanzánie do Keni a tvoří část státní hranice – právě toto místo bylo naším cílem.
Safari probíhalo podobně jako předchozí den až na to, že jsme viděli další, dosud nespatřená zvířata – antilopy (gazely grantovy, antilopy losí a lesoně), hrochy, krokodýly, paviány, agamu, kočkodany, mangusty a taky levharta, kterého je jen velmi vzácné vidět. Do campu jsme přijeli okolo 16:00 plni zážitků a se spoustou fotek.
Jen jsme se rychle občerstvili a následoval kulturní program – návštěva nedaleké masajské vesnice. Jednalo se velmi pravděpodobně o doživotně nezapomenutelný zážitek! Uvítal nás syn náčelníka Alex a vysvětlil nám program, co se bude dít. Poté, co vše vysvětlil, jsme se ho s Ovsem zeptali, zda je možné se zúčastnit obřadu, při kterém masajové naříznou krávě krční tepnu a načepují krev, kterou následně vypijí. Alex řekl, že to možné je, ale že to bude něco stát. Na otázku „Kolik?“ mi řekl, že si o tom promluvíme později.
Po oficiálním uvítání a vzájemném představení to začalo – nejprve mužský bojový tanec, do kterého nás postupně všechny zapojili (oblékli nám jejich oděvy a tančili s námi). Poté si mě Alex vzal stranou od ostatních a začali jsme se bavit o ceně za výše zmíněný obřad. Bohužel jsem však musel odmítnout, páč 90,- USD bylo prostě příliš. Zeptal se mě tedy, kolik jsme ochotni dát. Já řekl 30,- USD, on řekl, že to teda ne, tak jsem mu poděkoval za ochotu a šli jsme za ostatníma. Z následujícího výkladu jsme zjistili, že ve vesnici žije 160 masajů (20 rodin) v 22 domech. Následoval ženský vítací tanec (tancovával se, když se muži vraceli z lovu, bitvy, apod.), ze kterého jsem ale moc neměl, páč si mě vzal Alex opět stranou a nabídl obřad za 50,- USD. Řekl jsem, že to je pořád moc, ale že to prodiskutuju s Ovsem. Nakonec jsme mu na tu nabídku kývli s podmínkou, že to celé Peža natočí na kameru. Alex souhlasil, a tak jsme si plácli.
Následoval další bod programu – prohlídka masajských domovů – chýší. Každý z nás šel do jiné chýše – já jsem šel do Alexovi náčelnické chýše, neboť jsem se dle jeho slov stal jeho přítelem. V chýši byla naprostá tma, neviděl jsem ani na krok, dokud se moje oči té tmě nepřizpůsobili. Alex mi vysvětlil další věci ze života masajů, trošku jsme nezávazně pokecali a pak mi věnoval náhrdelník pro štěstí se lvím tesákem. Pěkně jsem poděkoval, načež mi řekl, že u nich je zvykem opětovat dar darem. Řekl jsem mu, že netuším, co by tak mohl chtít a on „překvapivě“ odvětil, že chce peníze, konkrétně 15,- USD. Tak jsem mu dal 20,- USD, protože jsem měl jen 20ti dolarovou bankovku, a taky abych ho nějak neurazil a my tak nepřišli o pracně dojednaný obřad. Obřadu jsme se mohli zúčastnit jen my tři, a tak ostatní „nemasajové“ (Ivan + 2 další turisti) museli z vesnice odejít.
Obřad byl opravdu zajímavý. Přivedli krávu, podvázali ji krk nějakým řemenem, pevně ji podrželi a jeden masaj vzal luk a speciálně upravený šíp a střelil jím krávu asi z 20 cm do krku. Vystříkl proud krve, masaj vzal nádobu a načepoval asi tak půl litru čerstvé krve. S Ovsem jsme tu nádobu vyprázdnili (každý půlku). Bylo to velmi zvláštní – ani dobré ani špatné a teplé. Masajové rychle ošetřili krávu, aby se jí nic nestalo a bylo po všem. Poté nás ještě tři masajští bojovníci vzali na malý výlet do hor a pak zpátky do campu. Večeří pak skončil další aktivitami našlapaný den.
Zdravotní dodatek - Uvidíme jaké následky na nás „bio“ krev z masajské krávy zanechá...
Přípravy probíhaly celkem hladce. Jednou jsme se v únoru sešli v hospodě a nikdo nic nenamítal (teda Peža cosi mlel o nějakých nemocech, ale jinak nic). Vymysleli hrubý plán cesty a zbývalo dohodnout termín výpravy. To už byl trochu problém, ale nakonec jsme se po třech pivkách a jedné zelené shodli na odletu 15. září 2009 a návratem o měsíc později. Překvapivě rychle (už v březnu) jsme si pořídili i letenky, které nakonec rozhodly, že se podíváme i do Keni, což nikomu nevadilo, jenom jsme trochu upravili plán cesty. Letenka pro jednoho stála 12 173 Kč a měli jsme letět se společností Quatar Airways z Vídně do Kataru (konkrétně do hlavního města Dauhá) a odtud do Nairobi, což je již v Keni. Pak se po přípravách slehla zem. Až teda na to že Shimi loudil od Peži peníze za letenku.
15. 9. 2009 9:30 opouštím domov, trošku se zpožděním nabírám Ovsa doma, Řezňu posléze u Lidlu a jedem k Pežovi domů nabrat posledního člena výpravy. U Peži jsme obligátně strávili více času a tak jsme z Olomouce vyjeli asi až v 10:30. Po cestě jsem ještě doplnil Karkulce nádrž do plna, aby se Řezňa mohl v klidu vrátit do Olomouce. Cesta do Vídně byla dobrá, zastávku jsme udělali v Mikulově, kde jsme se najedli (jídlo stálo za houby a bylo zbytečně drahé), koupili rakouskou dálniční známku a vyměnili řidiče – mě za Řezňu. Na vídeňské letiště Schwechat jsme dorazili cca 14:15, tedy téměř přesně 2 hodiny před odletem.
Po cestě nás vítali čápi Marabu sedící v hojných počtech na stromech lemujících cestu. Také masajská kráva nás chtěla uvítat, a tak nám vykročila po silnici v ústrety. George po cestě několikrát někam telefonoval a nakonec nás přivezl přímo před hotel Greton, kde už na nás čekali další lidi, kteří se nás ujali. Byli to Sam (boss) a Patrick (poskok). Jako obvykle pro nás chtěli vše zařídit, tak jsme s nimi vypili pár pivek a dohodli se na zařízení safari a zdolání Kilimanjara**. Pak jsme šli vybrat peníze z bankomatů, abychom měli čím zacálovat domluvené věci. Patrick šel s námi a po cestě nám ukázal několik zajímavostí, z nichž největší byla 105 metrů vysoká budova Kenyatta International Conference Centre. Za menší poplatek jsme se dostali až na střechu této druhé nejvyšší budovy města a výhled byl skvostný – Nairobi jako na dlani. Večer jsme ještě zašli do místní restaurace a východoafrickou specialitu „ugali“, což je vlastně takový knedlík, ke kterému nám dali masový špíz – docela dobrý to bylo. A jelikož jsme po celém dni byli řádně znaveni, šli jsme na kutě.
17.9. Noc, respektive spánek byl v pohodě, teda aspoň u mě. Peža s Ovsem se moc nevyspali, neboť nám celou (!!!) noc halekali domorodci pod okny. Černošské karaoke bylo velmi vlezlé a hlavně hlasité, ale já jsem přesto spal dobře. V 7:30 ráno jsme šli na anglickou snídani a v 8:30 už jsme vyrazili naším vozem s řidičem a průvodcem v jedné osobě – Peterem – směr přírodní rezervace Masai Mara na třídenní safari. Na cestu s námi vyrazil ještě jeden borec – španěl Ivan z Barcelony, který přijel do Afriky zkontrolovat školačku, kterou na dálku sponzoruje. Cesta byla zajímavá. Po cestě jsme viděli část nairobských slumů, stáda dobytka podél cesty i na ní, zvláštní vzdušné víry v polích (minitornáda), část Velké příkopové propadliny (Great Rift Valley), masajské vesnice (včetně obyvatel) nebo taky první divoká zvířátka (damani a paviáni). Cestou do Masai Mary z nás Peter vytřásl duši, ale nebyla to tak úplně jeho vina, protože místní komunikace připomínají tankodrom více, než cokoliv jiného.
20.9. Noc jsme strávili v hotelu Greton stejně jako minule. Tentokrát jsem se však vyspal zle, neboť nám pod okny opět řvali domorodci až do 5:00 ráno. V 7:30 jsme šli na snídani a po ní si nás vyzvedl řidič, který nás odvezl k autobusové stanici, odkud jezdí busy do města Arusha v Tanzánii. Cesta busem společnosti Jamii Shuttle probíhala klidně, dokud jsme byli v Nairobi, sice jsem cítil nějaké tlaky v břiše, ale nebylo to na umření. Jenomže asi 30 km za Nairobi to na mě přišlo a brutálně jsem se zeblil. Dvě intenzivní dávky vyprázdnily můj žaludek jako nic. Bylo to dost nechutný – obzvláště kousky ananasu a manga, které jsem měl k snídani, byly dobře rozpoznatelné (i na ovsových nohách). Naštěstí jsem zaneřádil jen malou část busu (prázdné sedadlo vedle mě a podlahu). Hned jak jsem se vyprázdnil, tak se mi velmi ulevilo – asi jsem snědl něco, co jsem neměl. Binec jsem vytřel toaleťákem a už byl klid. Následná cesta ale byla pro všechny utrpení – nikoliv však kvůli smradu ze zvratků (který se překvapivě moc nedostavil), nýbrž kvůli stavu vozovky.
Na Keňsko-Tanzánských hranicích jsme si vyřídili víza (50,- USD a asi 1 hodina zdržení) a vyrazili jsme. Silnice na keňské straně byly hrozné, ale celkem to šlo, zato tanzánské cesty, to je něco šíleného a v kombinaci s šíleným řidičem je to opravdové utrpení. Tanzánie byla oproti Keni mnohem vyprahlejší, alespoň tedy ta její severní část, kterou jsme projížděli. Cesta byla hrozně hrbolatá (nevyasfaltovaná = hliněná) a prášilo se úplně všude. Na konci cesty jsme byli zaprášení až za mandlemi. Nakonec jsme šťastně dorazili až do Arushi, kde si nás vyzvedl Samův člověk a ubytoval nás v hotelu Annex. Oves s Pežou dostali double room, zatímco já single room. Odpoledne jsme měli debatu s člověkem, který zařizuje výstupy na Kilimanjaro, a zjistili jsme, že Patrick (poskok z Nairobi) nebude náš průvodce (Sam sliboval, že bude), a že se očekává, že na spropitném necháme více než 700,- USD (WTF!!!). S Pežou a Ovsem jsme se dohodli, že jim dáme max. 300,- USD (i když i to nám přišlo dost) a šli jsme do bankomatu vybrat prachy. Po cestě ještě Ovsovi jeden týpek nabízel, aby si od něj koupil marihuanu, ale Oves odmítl. Vrátili jsme se na hotel, dali si večeři společně s dvěma amíkama, co se taky chystali na Kili, jednoho z nich málem Shimi poblil v autobuse a šli jsme spát.
.jpg)