Den 10. Kilimanjaro - 4. den

24.9. Vstali jsme jako obvykle před 7:00. Mně a Pežovi byla v noci docela zima, takže jsme se moc nevyspali. Ráno byla po celém campu slušná vrstva jinovatky, takže jsme asi nebyli jediní, komu byla v noci zima. Po snídani jsme vyrazili na cestu. Hned za campem nás čekala Barranco Wall – asi 200 metrů vysoká skalní stěna, po které vede taková stezka. Při stoupání po stezce se vytvořil poměrně dlouhý vláček, který nás – rychlohorolezce – zdržoval.

Na vrchu stěny jsme zjistili, že stoupání zdaleka neskončilo, a tak jsme museli stoupat dál. Šlo se cestou necestou, po kamenech a skále, nahoru a dolů, celkově namáhavé, ale ne zas tolik. Asi v 11:30 jsme konečně dorazili do Karanga Campu, který je ve výšce cca 3930 m n. m., což nás nemile překvapilo, protože to znamenalo, že jsme za ten den vyšli neuvěřitelných 30 výškových metrů. V tomto campu jsme si dali výborný oběd (kuře, opékané brambory a zelenina) a po něm jsme si asi 15 minut dáchli a pak vyrazili na další část cesty. Další cesta byla pořád do kopce, po kamenité polopoušti a hlavně celou dobu v mracích. Před 15:00 jsme konečně přišli do Barafu Campu (4600 m n. m.). Vzhledem k tomu, že jsme cestou předehnali naše nosiče, tak jsme v campu museli nějakou dobu čekat, než dorazí a postaví náš stan. Poté jsme šli do stanu a všichni jsme lehli, protože o půlnoci jsme měli vyrazit na samotný vrchol hory – Uhuru Peak (5895 m n. m.).

Denní shrnutí: Velmi náročný den. Šlo se nahoru dolů, což bylo značně demotivující a hlavně vysilující. Únava a čekání na postavení stanu v už kvalitní zimě (lehce pod nulou) se na nás podepsala. Mě bolela kvalitně hlava a bylo mi i špatně od žaludku, ani jsem nedokázal sníst večeři. Pežovi taky nebylo do zpěvu, akorát Shimi byl pouze unavený jinak v pohodě. Vyhlídka na půlnoc a další namáhavý trek nebyla tedy nijak růžová…

Den 11. Kilimanjaro - 5. den

25.9. Těsně před půlnocí jsme vstali a dali si teplý čaj, který nám Dismas přinesl. Teple jsme se oblékli, nasadili čelovky a asi v 0:30 vyrazili na poslední etapu směřující k vrcholu. Tady se ukázala Pežova a Ovsova investice do čelovky jako dobrá. Byla totiž tma jako v pytli (i když nebe bylo jasné a byly krásně vidět hvězdy) a náš průvodce měl spíše bludičku než světlo, no a jeho asistent neměl pro jistotu vůbec nic. Moje čelovka svítila dobře, ale vojenské čelovky Peži a Ovsa osvětlovaly cestu nám všem. Teplota se pohybovala asi tak okolo -10° C a docela foukal nepříjemný vlezlý vítr. My jsme však byly oblečení tak, aby nám to příliš nevadilo. Z campu jsme vycházeli jako jedna z posledních skupin, cestou jsme však skoro všechny předběhli. Asi tak před 5:00 jsme dorazili na místo zvané Stella Point (5756 m n. m.), což je 140 výškových metrů pod vrcholem a je to také místo, kde se setkávají všechny přístupové cesty vedoucí na vrchol z východní strany (existuje také 1 cesta ze západní strany, ale ta se skoro vůbec nepoužívá, protože vede přes ledovec a tak je třeba mít příslušné vybavení a zkušenosti). Protože byla ještě tma a věděli jsme, že na vrcholu nemůžeme strávit moc dlouho času, ale zároveň jsme chtěli něco vidět, tak jsme si na Stella Pointu asi 15 minut odpočinuli a poté vyrazili na definitivně poslední část stoupání. Celý ten noční pochod však nebyl tak snadný, jak se může zdát. Z Barafu Campu na vrchol to byla štreka překonávající 1295 výškových metrů, v noci, a za ne příliš přejících povětrnostních podmínek. K tomu si připočtěte nadmořskou výšku a je to docela pekelná kombinace. Po cestě vzhůru (okolo 5000 m n. m.) jsme míjeli nějakou skupinu, kde jsme viděli jednu paní, jak z toho zkolabovala. Na Stella Pointu nás došla jiná skupina, ve které lidé pro změnu zvraceli.

Na samotný vrchol jsme došli jako jedni z prvních asi v 5:45. Tam jsme pobyli asi 45 minut, udělali fotky a video, pokochali se pohledem na vysokohorské ledovce a hlavně pohledem na východ slunce. Po východu slunce se nám vůbec naskytl parádní výhled – při samotném východu jsme viděli kuželovitý stín Kilimanjara, který opticky dosahoval až k 70 km vzdálené hoře Mt. Meru (4565 m n. m.), ze které byl vidět vrchol čouhající nad oblačnou pokrývku – prostě nádhera. Faktem ale je, že nadmořská výška s námi dělala divy – nad 5000 metry jsme se všichni (více či méně) motali jako opilí, a tak jsme se museli pořádně soustředit na každý další krok. Taky dýchání nešlo tak jednoduše jako obvykle a pochod nás namáhal o dost víc než normálně, takže jsme si ten vrchol až tak vrcholně neužili, ale zážitek to byl každopádně nezapomenutelný.

Asi po těch 45 minutách nás už začal Urio hnát zpátky do campu a tak jsme se vydali na zpáteční cestu. Na Stella Pointu mě začala docela bolet hlava, ale nic nesnesitelného. Zato Peža se necítil zrovna fajnově, načež Urio usoudil, že má Peža vysokohorskou nemoc, a že s ním teda doslova seběhne dolů do campu, aby se co nejdřív dostal do nižší nadmořské výšky. S tím jeho seběhnutím ho však Peža poslal k šípku a scházel si to pěkně vlastním tempem. Dole v campu, kam jsme se dostali asi okolo 8:30, se nám pak všem motala hlava, někoho i bolela, ale naštěstí to nebylo nic vážného – bylo to jen prosté kompletní fyzické vyčerpání. Není se čemu divit, protože jsme si spočítali, že během posledních 24 hodin jsme překonali převýšení více než 4000 metrů (nahoru i dolů). Po krátkém odpočinku jsme se najedli a vyrazili na sestup do High Campu (3797 m n. m.) Okolo 14:00 jsme se dostali do cíle a šli odpočívat do stanu. Peža to ale nakonec odnesl opravdu nějakou nemocí – poblil v campu záchod, samozřejmě se necítil dobře a měl navíc i zvýšenou teplotu a tak jsme ho raději nechali odpočívat. Po večeři jsme si s Ovšem šlehli naše oblíbené antimalarikum Lariam a chvíli na to přišel náš průvodce Urio a vedli jsme s ním asi hodinovou nemilou debatu o tom, co je to spropitné, co je mzda, jaký je mezi tím rozdíl a kolik že to dáme našim nosičům jako tip (= spropitné). Nakonec (po Pežove intervenci) jsme se shodli na 300 000,- TSh + 100,- USD, což Uriovi přišlo málo, ale nám až moc. Tímto jsme ukončili tuto diskuzi a šli jsme spát. Tahle debato-hádka ohledně spropitného mně (Oves) osobně celý výstup na Kili tak trochu pokazila… V noci mě vzbudil zvuk - jakoby vedle mě někdo zvracel a ejhle, Peža vedle mě skutečně zvracel. Naštěstí to, kluk šikovná, všecko vyblil do sáčku, a tak jsme mohli dál nerušeně spát. Ovsa tato Pežova eskapáda vůbec nevzbudila.

Denní shrnutí: Po náročném čtvrtém dnu nebyl čas načerpat síly, spali jsme asi tak 2-3 hodiny. Výstup na vrchol byl zdlouhavý a náročný. Ve tmě, v náročném terénu, s klesající teplotou, s přibývající nadmořskou výškou a všudypřítomným ledovým větrem se člověk musel soustředit na každý krok. Poslední úsek ze Stella Pointu jsme už šli zleva doprava (naštěstí cesta byla už celkem široká a pozvolná). Z vrcholu si toho opravdu moc nepamatujeme, ještěže jsme měli ty foťáky. Cesta dolů vedla velice náročným terénem a po předchozím výkonu byla šíleně vyčerpávající, což se nakonec podepsalo na Pežovi viz výše. Prostě kvalitní makačka když beru čtvrtý a pátý den.

Poznámka: Pežovi dnes vypršel WoW account (10 dní po jeho zrušení).

Den 12. Kilimanjaro - 6. den

26.9. Ráno jsme vstali, sbalili si věci a po snídani vyrazili na poslední etapu sestupu. Protože Pežovi nebylo pořád dobře, vzal mu jeho batoh jeden z nosičů. Asi za 3,5 hodiny jsme sešli přes 2000 výškových metrů a objevili se u Mweka Gate (cca 1650 m n. m.). Na bráně jsme se zapsali, že jsme úspěšně zdolali vrchol a po chvíli jsme obdrželi certifikát potvrzující pokoření nejvyšší hory Afriky. Pak jsme sešli asi 1 km ke stanovišti matatu, kterým jsme dojeli do města Moshi. Tam jsme se rozloučili s naším týmem, poděkovali jim a odjeli do Buffalo hotelu, kde jsme dostali ubytování na 1 den (noc) namísto sedmého zaplaceného dne na Kilimanjaru.

Po ubytování jsme šli do města na Internet a koupit nějaké pohledy a suvenýry. Na večeři jsme zašli do nedalekého hotelu Kindoroko, kde mají restauraci na horní terase s výhledem na masiv Kilimanjara. Večeři nám tam zaplatil jeden američan, se kterým jsme se potkali na hoře. Na náš hotel jsme se vraceli samozřejmě opět po tmě a tak skončil další báječný africký den.

Poznámka: U Mweka Gate se ještě snažili naši nosiči obměkčit Ovsovo srdce, aby jim přidal nějaké peníze na spropitné – to se ale chlapci přepočítali, páč Oves byl jak skála a správně jim nic nedal.

Celkové shrnutí: Výstup na Kili byl perfektní zážitek. První tři dny to byla taková pohodová túra, čtvrtý a zejména pátý den jsme si šáhli na dno fyzických sil, ale stálo to za to. Počasí nám relativně přálo a náš tým nosičů byl až na průvodce výborný. Asi nejvíce nás překvapilo jídlo, kterého bylo vždy dost a téměř vždy bylo vynikající. V průběhu výstupu jsme potkávali plno turistů (plus osminásobek nosičů) různého věku z celého světa (včetně 4 čechů)- je to taková magistrála, že málokdy je člověk na cestě sám. Je to sice poměrně drahá záležitost, ale za to je nezapomenutelný zážitek.