Intro

Zdravím všechny čtenáře blogu. Na podzimu roku 2009 jsme se já (Oves), Shimi a Peža vypravili na dobrodružnou cestu do Východní Afriky. Během měsíčního putování po Keňi a Tanzánii jsme zažili spoustu zajímavých věcí a ještě víc jsme toho viděli. 

Díky tomu, že si Shimi jako správný cestovatel vedl deníček, tak máme možnost se o naše zážitky a poznatky z cest po Východní Africe podělit. Teď už se můžete jenom těšit na 30 denní příběh na pokračování.

Přípravy

Před každou správnou expedicí je velmi důležité se připravit. Proto jsme i my pojali přípravy velice pečlivě.

Prvního koho napadlo, že bychom mohli jet černý kontinent, jsem byl Shimi. Když jsme se vraceli z Číny, tak se bavil s lidma v letadle, co se akorát vraceli z Afriky. No a Tanzánie s Kilimanjarem a Zanzibarem byly jasná a na afriku ne nudná a přitom umírněná volba.

Přípravy probíhaly celkem hladce. Jednou jsme se v únoru sešli v hospodě a nikdo nic nenamítal (teda Peža cosi mlel o nějakých nemocech, ale jinak nic). Vymysleli hrubý plán cesty a zbývalo dohodnout termín výpravy. To už byl trochu problém, ale nakonec jsme se po třech pivkách a jedné zelené shodli na odletu 15. září 2009 a návratem o měsíc později. Překvapivě rychle (už v březnu) jsme si pořídili i letenky, které nakonec rozhodly, že se podíváme i do Keni, což nikomu nevadilo, jenom jsme trochu upravili plán cesty. Letenka pro jednoho stála 12 173 Kč a měli jsme letět se společností Quatar Airways z Vídně do Kataru (konkrétně do hlavního města Dauhá) a odtud do Nairobi, což je již v Keni. Pak se po přípravách slehla zem. Až teda na to že Shimi loudil od Peži peníze za letenku.

Všechno ostatní jsme začali řešit až na konci srpna - tedy zhruba tři týdny před odletem - jak jinak než v hospodě (Peža opět mluvil pouze o nemocích, proto jsme ho zbavili hlasovacího práva).  Čas nás docela tlačil, tak jsme pomalu museli začít řešit potřebné věci - hlavně očkování. Jelikož jsme byli všichni v Číně, nemuseli jsme podstoupit očkování na žloutenku, břišní tyfus a meningitidu. Zbývala nám tedy jen žlutá zimnice (650 Kč), cholera (1700 Kč) a taky předpis na antimalarika (úžasný Lariam za 650 Kč jedna krabička na celý pobyt). Pak už jen pořídit chybějící výbavu jako pořádnou bundu kvůli Kilimanjaru, sluneční brýle apod. Ještě jsme si půjčili z olomoucké vědecké knihovny průvodce po Keni a Tanzánii (průvodce jsme si vzali sebou, i přestože jsme věděli, že budem platit mastnou pokutu 20 Kč za pozdní vrácení) abychom aspoň něco nastudovali. Nic jiného jsme neřešili, takže doufám, že je všem jasné, že jsme jeli do Afriky pouze s plánem cesty a dvěma průvodci v knižní podobě. Všechno jsme chtěli řešit až na místě.


Málem bych zapomněl na naši fyzickou přípravu. Všichni jsme věděli (hlavně Peža), že zdolat Kilimanjaro nebude žádná sranda a proto jsme podnikly dva aklimatizační tréninky. První nás zavedl na nejvyšší horu Beskyd - Lysou horu (1323 m n. m.) a druhým tréninkem byl Králický Sněžník (1423 m n. m.). Jestli nám to stačilo, posoudíte později.


V dalším článku již bude následovat první den naší africké expedice - dle originálního Shimiho deníku.

Den 1. Cesta

Předmluva: Použitý text je kompilát vzpomínek a psaného deníku Shimiho. Já do textu nebudu pokud možno vůbec zasahovat, a pokud ano tak to bude poznat (budu psát kurzívou).

15. 9. 2009 9:30 opouštím domov, trošku se zpožděním nabírám Ovsa doma, Řezňu posléze u Lidlu a jedem k Pežovi domů nabrat posledního člena výpravy. U Peži jsme obligátně strávili více času a tak jsme z Olomouce vyjeli asi až v 10:30. Po cestě jsem ještě doplnil Karkulce nádrž do plna, aby se Řezňa mohl v klidu vrátit do Olomouce. Cesta do Vídně byla dobrá, zastávku jsme udělali v Mikulově, kde jsme se najedli (jídlo stálo za houby a bylo zbytečně drahé), koupili rakouskou dálniční známku a vyměnili řidiče – mě za Řezňu. Na vídeňské letiště Schwechat jsme dorazili cca 14:15, tedy téměř přesně 2 hodiny před odletem.

Na letišti jsme si ještě stihli zafóliovat krosny a už jsme pádili na check-in. Vše proběhlo bez problémů, jen Peža měl potíže připojit se na svém Iphonu na letištní Wi-Fi síť během čekání na odbavení. Naše letadlo společnosti Qatar Airways letělo na čas, čili 16:10 už jsme rolovali na startovací runway. V letadle se o nás postarali dobře (jídlo + horký mokrý ručník + polštářek a deka + 2 filmy a seriál), akorát ten více než 5ti hodinový let byl dost dlouhý… Naše trasa vedla z Vídně nad Maďarsko, dále Rumunsko, Černé moře, Turecko, Irák, Kuvajt a podél pobřeží Perského zálivu přes Bahrajn až do Kataru. Na letiště v Dauhá (hlavní město Kataru) jsme hladce dosedli asi ve 22:30 místního času (GMT + 2h). Na letišti jsme prošli zběžnou vstupní kontrolou a dál už nezbývalo nic než čekání v letištní hale na spoj do Nairobi, který odlétal v 8:00 ráno následujícího dne. Nejhorší bylo, že venku bylo asi tak 40 stupňů a v letištní hale tak 17. Takže nám byla v Kataru zima.

Hláška dne - Peža: „Děcka, dnes je nejhorší den v mým životě. Zrušil jsem si account ve WoWku!“

Den 2. Tak nám to začíná

16. 9. po poloprospané noci na letišti v Katarském hlavním městě Dauhá jsme v 8:00 vyrazili na další část cesty do Afriky. Další letadlo Qatar Airways nás tentokrát vzalo na sever z Dauhá, nad Bahrajnem jsme zatočili směrem na Saudskou Arábii, respektive Arabský poloostrov, přes něj směrem na hlavní město Jemenu, přes průliv Bab-Al-Mandab nad Africký kontinent – přes Džibutsko a Etiopii až do Keni, kde jsme přeletěli rovník a ocitli se tak na jižní polokouli. Na palubě se o nás opět pěkně postarali, i když my jsme to moc nevnímali, neboť jsme doháněli spánkový deficit. Těsně před přistáním na Jomo Kenyatta International Airport v Nairobi si s námi trochu pohrál pilot – jeho několikanásobné obraty vpravo i vlevo spojené s výškovými propady nepůsobily zrovna dvakrát dobře, nicméně přistání proběhlo v pořádku. Na letišti jsme vyplnili 3 formuláře, zaplatili Keňská víza (25,- USD) a šli si pro bagáž. I přes naše mírné obavy všechna zavazadla dorazila a tak mohlo naše africké dobrodružství započít.

V příletové hale Oves vybral první africké peníze z bankomatu*, abychom se měli jak dostat z letiště. Ještě v areálu letiště se na nás vrhli první afričtí „pomocníci“, že prý nás odvezou a ubytujou a vše zorganizujou… První vlnu jsme víceméně úspěšně odrazili s tím, že pojedem busem. Přestože nás výše zmínění varovali, že nás v autobuse okradou nebo zastřelí... Na autobusové zastávce nás ale odchytl chlápek – George (taxikář) – a nabídl takovou nabídku, že jsme neodolali a nechali se odvézt do centra Nairobi.

Po cestě nás vítali čápi Marabu sedící v hojných počtech na stromech lemujících cestu. Také masajská kráva nás chtěla uvítat, a tak nám vykročila po silnici v ústrety. George po cestě několikrát někam telefonoval a nakonec nás přivezl přímo před hotel Greton, kde už na nás čekali další lidi, kteří se nás ujali. Byli to Sam (boss) a Patrick (poskok). Jako obvykle pro nás chtěli vše zařídit, tak jsme s nimi vypili pár pivek a dohodli se na zařízení safari a zdolání Kilimanjara**. Pak jsme šli vybrat peníze z bankomatů, abychom měli čím zacálovat domluvené věci. Patrick šel s námi a po cestě nám ukázal několik zajímavostí, z nichž největší byla 105 metrů vysoká budova Kenyatta International Conference Centre. Za menší poplatek jsme se dostali až na střechu této druhé nejvyšší budovy města a výhled byl skvostný – Nairobi jako na dlani. Večer jsme ještě zašli do místní restaurace a východoafrickou specialitu „ugali“, což je vlastně takový knedlík, ke kterému nám dali masový špíz – docela dobrý to bylo. A jelikož jsme po celém dni byli řádně znaveni, šli jsme na kutě.

Motto dne - průvodce po Keni: Důrazně se nedoporučuje za tmy vycházet do ulic Nairobi. Samozřejmě jsme na večeři (i z ní) šli po tmě, ale vše v pohodě.


*Každý jsme sebou vezli 900 dolarů  hotovosti. Zbytek peněz jsme měli na účtech a po celou dobu jsme vybírali bez problémů v bankomatech bank Barcalys a Standard Chartered v Keni i Tanzáni (Visa karty).

**Stálo nás to nemalé peníze, každý z nás zaplatil 1670 dolarů za safari a Kili. Docela slušný balík peněz jsme vysolili člověku, kterého jsme znali asi tak hodinu. No ráno jsme se dost báli, abysme ho ještě viděli. Nakonec všechno dobře dopadlo, ale měli jsme s ním víc smlouvat a cenu ještě srazit...

Den 3. Safari Masai Mara

17.9. Noc, respektive spánek byl v pohodě, teda aspoň u mě. Peža s Ovsem se moc nevyspali, neboť nám celou (!!!) noc halekali domorodci pod okny. Černošské karaoke bylo velmi vlezlé a hlavně hlasité, ale já jsem přesto spal dobře. V 7:30 ráno jsme šli na anglickou snídani a v 8:30 už jsme vyrazili naším vozem s řidičem a průvodcem v jedné osobě – Peterem – směr přírodní rezervace Masai Mara na třídenní safari. Na cestu s námi vyrazil ještě jeden borec – španěl Ivan z Barcelony, který přijel do Afriky zkontrolovat školačku, kterou na dálku sponzoruje. Cesta byla zajímavá. Po cestě jsme viděli část nairobských slumů, stáda dobytka podél cesty i na ní, zvláštní vzdušné víry v polích (minitornáda), část Velké příkopové propadliny (Great Rift Valley), masajské vesnice (včetně obyvatel) nebo taky první divoká zvířátka (damani a paviáni). Cestou do Masai Mary z nás Peter vytřásl duši, ale nebyla to tak úplně jeho vina, protože místní komunikace připomínají tankodrom více, než cokoliv jiného.

Ničeho jsme však nelitovali, protože to, co následovalo, bylo úchvatné až dech beroucí. U brány do rezervace naše auto oblehly 4 masajky černé jak bota a snažily se nám prodat nějaké korálky a jiné cetky. Jedna z nich mi dokonce zvenku otevřela moje okénko, které jsem před ní ve strachu zavřel. Nakonec jsme ale nápor ustáli a bez jakékoliv úhony vjeli do rezervace. Po rezervaci jsme jezdili asi 4 hodiny a viděli jsme vskutku mnoho zvířat – prasata bradavičnatá (svahilsky „pumba“), orla, žirafy, antilopy (gazely thomsonovy, vodušky, buvolce modré a impaly), lvi („simba“), supy, zebry, buvoly, šakaly, pštrosy, slony nebo všudypřítomné pakoně („nyumbu“) – bylo to SKVĚLÝ! Asi tak okolo 19:00 jsme dorazili do kempu, který ležel asi 1 kilometr za hranicí rezervace, a který nás hostil následující 2 noci. Ivan šel na samotku, my tři jsme dostali vlastní stanochýši. Následovala večeře v campové jídelně (špageti) a pak jsme šli spát každý pod nám přidělenou moskytiéru. Ještě před spánkem jsme museli promazat mraky prvotních fotografií z prvního dne (rozuměj žirafa asi kilometr od nás, pumba tady, pumba tam, dvě pumby, dvě pumby jinak apod.), aby bylo na co fotit zbývající dny.



Zdravotní dodatek:  Jelikož se jedná o malarickou oblast, dali jsme si s Ovsem předchozí den preventivně lék Lariam, což je antimalarikum. Peža začal brát Lariam pro jistotu už v ČR.

Den 4. Safari Masai Mara a návštěva masajské vesnice

18.9. Spánek byl v klidu, vzbudil nás Oves svými tělesnými projevy asi okolo 6:30. Pomalu jsme vstali, šli na snídani a po ní vyrazili opět do rezervace Masai Mara. Tento výlet měl trvat prakticky celý den, naším cílem totiž byly řeka Mara (Mara River), která se nachází na opačné straně rezervace, a která teče z Tanzánie do Keni a tvoří část státní hranice – právě toto místo bylo naším cílem.

Safari probíhalo podobně jako předchozí den až na to, že jsme viděli další, dosud nespatřená zvířata – antilopy (gazely grantovy, antilopy losí a lesoně), hrochy, krokodýly, paviány, agamu, kočkodany, mangusty a taky levharta, kterého je jen velmi vzácné vidět. Do campu jsme přijeli okolo 16:00 plni zážitků a se spoustou fotek.


Jen jsme se rychle občerstvili a následoval kulturní program – návštěva nedaleké masajské vesnice. Jednalo se velmi pravděpodobně o doživotně nezapomenutelný zážitek! Uvítal nás syn náčelníka Alex a vysvětlil nám program, co se bude dít. Poté, co vše vysvětlil, jsme se ho s Ovsem zeptali, zda je možné se zúčastnit obřadu, při kterém masajové naříznou krávě krční tepnu a načepují krev, kterou následně vypijí. Alex řekl, že to možné je, ale že to bude něco stát. Na otázku „Kolik?“ mi řekl, že si o tom promluvíme později.

Po oficiálním uvítání a vzájemném představení to začalo – nejprve mužský bojový tanec, do kterého nás postupně všechny zapojili (oblékli nám jejich oděvy a tančili s námi). Poté si mě Alex vzal stranou od ostatních a začali jsme se bavit o ceně za výše zmíněný obřad. Bohužel jsem však musel odmítnout, páč 90,- USD bylo prostě příliš. Zeptal se mě tedy, kolik jsme ochotni dát. Já řekl 30,- USD, on řekl, že to teda ne, tak jsem mu poděkoval za ochotu a šli jsme za ostatníma. Z následujícího výkladu jsme zjistili, že ve vesnici žije 160 masajů (20 rodin) v 22 domech. Následoval ženský vítací tanec (tancovával se, když se muži vraceli z lovu, bitvy, apod.), ze kterého jsem ale moc neměl, páč si mě vzal Alex opět stranou a nabídl obřad za 50,- USD. Řekl jsem, že to je pořád moc, ale že to prodiskutuju s Ovsem. Nakonec jsme mu na tu nabídku kývli s podmínkou, že to celé Peža natočí na kameru. Alex souhlasil, a tak jsme si plácli.


Následoval další bod programu – prohlídka masajských domovů – chýší. Každý z nás šel do jiné chýše – já jsem šel do Alexovi náčelnické chýše, neboť jsem se dle jeho slov stal jeho přítelem. V chýši byla naprostá tma, neviděl jsem ani na krok, dokud se moje oči té tmě nepřizpůsobili. Alex mi vysvětlil další věci ze života masajů, trošku jsme nezávazně pokecali a pak mi věnoval náhrdelník pro štěstí se lvím tesákem. Pěkně jsem poděkoval, načež mi řekl, že u nich je zvykem opětovat dar darem. Řekl jsem mu, že netuším, co by tak mohl chtít a on „překvapivě“ odvětil, že chce peníze, konkrétně 15,- USD. Tak jsem mu dal 20,- USD, protože jsem měl jen 20ti dolarovou bankovku, a taky abych ho nějak neurazil a my tak nepřišli o pracně dojednaný obřad. Obřadu jsme se mohli zúčastnit jen my tři, a tak ostatní „nemasajové“ (Ivan + 2 další turisti) museli z vesnice odejít.

Obřad byl opravdu zajímavý. Přivedli krávu, podvázali ji krk nějakým řemenem, pevně ji podrželi a jeden masaj vzal luk a speciálně upravený šíp a střelil jím krávu asi z 20 cm do krku. Vystříkl proud krve, masaj vzal nádobu a načepoval asi tak půl litru čerstvé krve. S Ovsem jsme tu nádobu vyprázdnili (každý půlku). Bylo to velmi zvláštní – ani dobré ani špatné a teplé. Masajové rychle ošetřili krávu, aby se jí nic nestalo a bylo po všem. Poté nás ještě tři masajští bojovníci vzali na malý výlet do hor a pak zpátky do campu. Večeří pak skončil další aktivitami našlapaný den.

Zdravotní dodatek - Uvidíme jaké následky na nás „bio“ krev z masajské krávy zanechá...

Den 5. Safari Masai Mara

19.9. Tento den nás čekalo velmi brzké vstávání. Už v 6:00 jsme byli v jídelně na malé občerstvení a cca v 6:15 jsme potřetí a naposledy vyrazili do přírodní rezervace Masai Mara. Jeli jsme brzo, protože šelmy loví jen za rozbřesku (případně za soumraku), kdy ještě není tak velké horko a je alespoň něco vidět. Naším cílem bylo vidět nějakou takovou akci. Těsně po vjezdu do rezervace jsme zastavili a fotili východ slunce nad africkou savanou. Po chvilce focení jsme tedy konečně vyrazili. Jako první jsme zahlédli mrtvé tělo masajské krávy a vzápětí jsme uviděli lvici, kterak odpočívá po dobře vykonané práci. Jeli jsme dál a po chvíli jsme uviděli partičku tří gepardů na lovu. Během malé chvíle se na místo dostavilo asi 15 aut plných zvědavých turistů. Gepardi brzy zahlédli pasoucí se impalu a pomalu se začali přibližovat. Pak jeden vystartoval a asi 100 metrů pronásledoval potenciální snídani, která však celkem s přehledem utekla. Když gepardi nic neulovili a na blízku už nebyly žádné antilopy, auta je obklopila a turisti fotili o 106. Gepardi byli dost zmatení, ale jen chvíli, poté se vymanili ze sevření aut a už jen odpočívali.


Jeli jsme dál a po cestě zahlédli spoustu obvyklých, ale i několik nových zvířat – ledňáčka, buvolce stepní, zoborožce (nebo to byl toko), antilopu travní a asi i hyenu, ale ta není jistá, protože tu jsme viděli asi z půl kilometru (btw: v noci jsme hyeny slyšeli několikrát kousek od našeho campu). Pak jsme ještě viděli dva lvy hodovat na čerstvě ulovené kořisti, kterou se stal jeden z pakoňů. Škoda, že jsme neměli na safari lepší foťáky, doteď toho lituju... Poté se k nám skrze vysílačku v autě dostala hláška, že kus od nás zahlédli nosorožce, a tak jsme se tam honem vydali. Po chvíli jsme ale zastavili, Peter chvíli poslouchal vysílačku a poté se slovy „rhino disappeared“ otočil auto na zpáteční cestu. Moc jsme nechápali, jak může zmizet takový kolos jako je nosorožec, ale to bylo asi tak vše, co jsme mohli. Vrátili jsme se do campu na snídani, a abychom se přichystali na návrat do Nairobi.


Těsně před odjezdem z campu se stala nemilá věc. 3 dny bez Internetu si u Peži vyžádaly svou daň ve formě tiků a proudů krve z nosu (a tak i třetí z nás ochutnal krev, páč ta mu tekla z nosu přímo do pusy). Během 10ti minut se to však naštěstí uklidnilo. Po cestě do Nairobi jsme se rozloučili s Ivanem z Barcelony, který směřoval do národního parku Lake Nakuru na plameňáky. Odpoledne jsme dorazili do Nairobi a opět se ubytovali v hotelu Greton. Odmítli jsme nabídku na další safari do kráteru Ngorongoro, taky jsme odmítli (hlavně zásluhou Ovsa) večeři za 40,- USD na osobu. Po zbytek dne jsme měli volno. Šli jsme do města do města do internetové kavárny, do supermarketu pro zásoby a pak se vraceli do hotelu jak jinak než po tmě!

Zdravotní dodatek: Pežovi se po návštěvě internetové kavárny výrazně ulevilo.

Den 6. Přesun Nairobi - Arusha

20.9. Noc jsme strávili v hotelu Greton stejně jako minule. Tentokrát jsem se však vyspal zle, neboť nám pod okny opět řvali domorodci až do 5:00 ráno. V 7:30 jsme šli na snídani a po ní si nás vyzvedl řidič, který nás odvezl k autobusové stanici, odkud jezdí busy do města Arusha v Tanzánii. Cesta busem společnosti Jamii Shuttle probíhala klidně, dokud jsme byli v Nairobi, sice jsem cítil nějaké tlaky v břiše, ale nebylo to na umření. Jenomže asi 30 km za Nairobi to na mě přišlo a brutálně jsem se zeblil. Dvě intenzivní dávky vyprázdnily můj žaludek jako nic. Bylo to dost nechutný – obzvláště kousky ananasu a manga, které jsem měl k snídani, byly dobře rozpoznatelné (i na ovsových nohách). Naštěstí jsem zaneřádil jen malou část busu (prázdné sedadlo vedle mě a podlahu). Hned jak jsem se vyprázdnil, tak se mi velmi ulevilo – asi jsem snědl něco, co jsem neměl. Binec jsem vytřel toaleťákem a už byl klid. Následná cesta ale byla pro všechny utrpení – nikoliv však kvůli smradu ze zvratků (který se překvapivě moc nedostavil), nýbrž kvůli stavu vozovky.

Na Keňsko-Tanzánských hranicích jsme si vyřídili víza (50,- USD a asi 1 hodina zdržení) a vyrazili jsme. Silnice na keňské straně byly hrozné, ale celkem to šlo, zato tanzánské cesty, to je něco šíleného a v kombinaci s šíleným řidičem je to opravdové utrpení. Tanzánie byla oproti Keni mnohem vyprahlejší, alespoň tedy ta její severní část, kterou jsme projížděli. Cesta byla hrozně hrbolatá (nevyasfaltovaná = hliněná) a prášilo se úplně všude. Na konci cesty jsme byli zaprášení až za mandlemi. Nakonec jsme šťastně dorazili až do Arushi, kde si nás vyzvedl Samův člověk a ubytoval nás v hotelu Annex. Oves s Pežou dostali double room, zatímco já single room. Odpoledne jsme měli debatu s člověkem, který zařizuje výstupy na Kilimanjaro, a zjistili jsme, že Patrick (poskok z Nairobi) nebude náš průvodce (Sam sliboval, že bude), a že se očekává, že na spropitném necháme více než 700,- USD (WTF!!!). S Pežou a Ovsem jsme se dohodli, že jim dáme max. 300,- USD (i když i to nám přišlo dost) a šli jsme do bankomatu vybrat prachy. Po cestě ještě Ovsovi jeden týpek nabízel, aby si od něj koupil marihuanu, ale Oves odmítl. Vrátili jsme se na hotel, dali si večeři společně s dvěma amíkama, co se taky chystali na Kili, jednoho z nich málem Shimi poblil v autobuse a šli jsme spát.

Pozn.: Kouření Marihuany je v Tanzánii legální, takže se tam poflakuje dost všelijakých vyhulených rastamanů a jiných podobných existencí, kteří jsou ale vesměs neškodní.

Den 7. Kilimanjaro - 1. den


21.9. V noci jsem se kvalitně vypotil a ráno jsem byl mnohem lepší. Zato Peža začal pociťovat tlaky v břiše, které byly umocněny zprávami, které si přečetl v internetové kavárně na svém mailu. Asi v 10:30 si pro nás do hotelu přijel náš guide (= průvodce) i s nosičema, nabrali nás do dodávky a vyjeli jsme k Machame Gate (1800 m n.m.), což je jedno ze vstupních míst do národního parku Kilimanjaro. Po cestě jsme ještě nakoupili zásoby vody na první den a průvodce schrastil v nějaké dědině u pochybné osoby maso. Na této bráně do parku jsme se zapsali do speciální knihy (stejně jako všichni ostatní návštěvníci) a pak jsme čekali než náš průvodce jménem Urio vyřídí všechny formality okolo výstupu na Kilimanjaro. Asi po 20ti minutách Urio přišel a sdělil nám, že dnes nepůjdeme, protože mu nějak nefunguje platební karta a má problémy zaplatit vstupné a ještě nějaké podobné nesmysly mlel, čímž nás tedy docela dostal. A tak jsme jen dál bezradně čekali. Urio už plánoval, že rozbijeme první přenocovací tábor hned u brány, když ho teprve napadlo, že má vlastně u sebe hotovost, a že to může zaplatit v hotovosti. Zřejmě se ale nechtěl zbavovat svých peněz, a tak se nás zeptal, v jakých bankovkách máme pro něj a jeho tým připravené spropitné (zvláštní otázka na to, že jsme ještě nevyrazili). Asi čekal, že budeme mít dolary, ale my jsme měli tanzanské šilinky, což ho odradilo a zaplatil vstup z peněz, které měl u sebe. V momentě, kdy to zaplatil, jsme mohli konečně vyrazit nahoru na horu -jako úplně poslední výprava v ten den.


První den túry se šlo lesem nebo spíše přesněji pralesem a muselo se překonat převýšení 1200 metrů. Takže první noc jsme strávili v Machame Campu ve výšce 3000 m n. m. Kromě nás tří s námi šlo, respektive naši skupinu tvořilo dalších 7 domorodců – 1 průvodce (Urio), 1 asistent průvodce, 1 kuchař (Manuel), 1 číšník (Dismas mnou překřtěný na „Vánoce“) a další 3 šerpové. Všichni byli docela sympaťáci, ale hlavní průvodce byl divnej a přišlo nám, že oplývá neschopností. Jelikož jsme si z finančních důvodů nemohli dovolit další nosiče, nesli jsme si sami vlastní věci – každý asi 10-13kg krosnu - jako jediní turisti na Kilimanjaru. První den výstupu byl velmi namáhavý, a tak jsme šli hned po večeři spát – já s Ovsem do jednoho stanu, Peža sám do druhého.


Denní shrnutí: Převýšení 1200 metrů jsme zdolali za cca 3 hodiny - Peža o pár minutek rychleji. Hodně lidí jsme předešli. Ve výšce 3000 m n. m. už bylo výrazně chladněji a počasí nic moc. Zatím nám bylo všem krom únavy hej. A celkem nás překvapil velký počet stanů v prvním výškovém táboře.

Den 8. Kilimanjaro - 2. Den

22.9. Ráno jsme vstali asi v 7:00, nasnídali se a cca v 8:30 vyrazili na další etapu. Po chvilce jsme vyšli z pralesa a zbytek etapy jsme šli po skále pokryté prachem. Počasí nám celkem přálo, takže jsme se zase pěkně po cestě zapotili. Zhruba v půli cesty jsme potkali dva čechy a udělali si přestávku. Do následujícího campu (Shira Camp – 3878 m n. m.) jsme dorazili asi v 13:00, ubytovali se v našich (tentokrát již nachystaných) stanech a brzy na to dostali výborný oběd. Pak jsme šli odpočívat do stanu. Prakticky celý zbytek dne jsme strávili ve stanu, kde jsme čerpali síly na další den a u toho poslouchali Záviše. Zejména nás zaujala písnička s názvem Špeditér.



Denní shrnutí: Převýšení 878 metrů jsme zdolali za 4 a půl hodiny i s půlhodinovou přestávkou zhruba v půli cesty. Počasí nám přálo pouze dvě hodiny, pak se výrazně ochladilo a v Shira Campu už bylo třeba vytáhnout i bundy.

Den 9. Kilimanjaro - 3. den

23.9. Vstali jsme asi v 6:45, kluci v pohodě, já jsem byl trochu rozlámaný. Výhled před stanem byl lepší než předchozí den a tak jsme mohli opět spatřit Uhuru Peak – náš cíl.


Asi v 8:30 jsme se opět vydali na cestu. Tento den měl být aklimatizační, což znamenalo, že jsme vyšli z Shira Campu (3878 m n. m.) do campu pod Lava Tower (cca 4500 m n. m.), kde už jsme mírně začali pociťovat velkou nadmořskou výšku – mírné točení hlavy, únava a docela zima. Od Lava Tower jsme sešli do Barranco Campu (3950 m n. m.), kde asi 15 minut po našem příchodu začalo docela pršet, čili jsme přišli v pravý čas. Celou dobu jsme šli hlavně po lávových polích, případně po skále a převážnou dobu v mracích. V Barranco Campu jsme si pro zajímavost změřili srdeční tep – Peža 110 tepů za minutu, Oves 96 a já 83 tepů. Po mírně pozdním obědě jsme se opět položili do stanu a odpočívali. Zbytek dne jsme byli ve stanu a sbírali síly na další den. Čas jsme si při tom krátili hraním hry „Hádání osobností“.


Denní shrnutí: Celkové převýšení 1172 výškových metrů (nahoru a pak dolů) jsme včetně přestávek zdolali za cca 6 a půl hodiny. Počasí nám vůbec nepřálo, až teda na krátké raní jasno. Teplota se blížila nule. Po zdravotní stránce jsme byli ještě v pohodě.

Mapa výstupových cest na Kilimanjaro

Jen tak pro zajímavost přidávám tuhle mapu a připomínám, že jsme pro výstup zvolili cestu Machame. Dolů jsme scházeli po Mweka.


Den 10. Kilimanjaro - 4. den

24.9. Vstali jsme jako obvykle před 7:00. Mně a Pežovi byla v noci docela zima, takže jsme se moc nevyspali. Ráno byla po celém campu slušná vrstva jinovatky, takže jsme asi nebyli jediní, komu byla v noci zima. Po snídani jsme vyrazili na cestu. Hned za campem nás čekala Barranco Wall – asi 200 metrů vysoká skalní stěna, po které vede taková stezka. Při stoupání po stezce se vytvořil poměrně dlouhý vláček, který nás – rychlohorolezce – zdržoval.


Na vrchu stěny jsme zjistili, že stoupání zdaleka neskončilo, a tak jsme museli stoupat dál. Šlo se cestou necestou, po kamenech a skále, nahoru a dolů, celkově namáhavé, ale ne zas tolik. Asi v 11:30 jsme konečně dorazili do Karanga Campu, který je ve výšce cca 3930 m n. m., což nás nemile překvapilo, protože to znamenalo, že jsme za ten den vyšli neuvěřitelných 30 výškových metrů. V tomto campu jsme si dali výborný oběd (kuře, opékané brambory a zelenina) a po něm jsme si asi 15 minut dáchli a pak vyrazili na další část cesty. Další cesta byla pořád do kopce, po kamenité polopoušti a hlavně celou dobu v mracích. Před 15:00 jsme konečně přišli do Barafu Campu (4600 m n. m.). Vzhledem k tomu, že jsme cestou předehnali naše nosiče, tak jsme v campu museli nějakou dobu čekat, než dorazí a postaví náš stan. Poté jsme šli do stanu a všichni jsme lehli, protože o půlnoci jsme měli vyrazit na samotný vrchol hory – Uhuru Peak (5895 m n. m.).


Denní shrnutí: Velmi náročný den. Šlo se nahoru dolů, což bylo značně demotivující a hlavně vysilující. Únava a čekání na postavení stanu v už kvalitní zimě (lehce pod nulou) se na nás podepsala. Mě bolela kvalitně hlava a bylo mi i špatně od žaludku, ani jsem nedokázal sníst večeři. Pežovi taky nebylo do zpěvu, akorát Shimi byl pouze unavený jinak v pohodě. Vyhlídka na půlnoc a další namáhavý trek nebyla tedy nijak růžová…

Den 11. Kilimanjaro - 5. den

25.9. Těsně před půlnocí jsme vstali a dali si teplý čaj, který nám Dismas přinesl. Teple jsme se oblékli, nasadili čelovky a asi v 0:30 vyrazili na poslední etapu směřující k vrcholu. Tady se ukázala Pežova a Ovsova investice do čelovky jako dobrá. Byla totiž tma jako v pytli (i když nebe bylo jasné a byly krásně vidět hvězdy) a náš průvodce měl spíše bludičku než světlo, no a jeho asistent neměl pro jistotu vůbec nic. Moje čelovka svítila dobře, ale vojenské čelovky Peži a Ovsa osvětlovaly cestu nám všem. Teplota se pohybovala asi tak okolo -10° C a docela foukal nepříjemný vlezlý vítr. My jsme však byly oblečení tak, aby nám to příliš nevadilo. Z campu jsme vycházeli jako jedna z posledních skupin, cestou jsme však skoro všechny předběhli. Asi tak před 5:00 jsme dorazili na místo zvané Stella Point (5756 m n. m.), což je 140 výškových metrů pod vrcholem a je to také místo, kde se setkávají všechny přístupové cesty vedoucí na vrchol z východní strany (existuje také 1 cesta ze západní strany, ale ta se skoro vůbec nepoužívá, protože vede přes ledovec a tak je třeba mít příslušné vybavení a zkušenosti). Protože byla ještě tma a věděli jsme, že na vrcholu nemůžeme strávit moc dlouho času, ale zároveň jsme chtěli něco vidět, tak jsme si na Stella Pointu asi 15 minut odpočinuli a poté vyrazili na definitivně poslední část stoupání. Celý ten noční pochod však nebyl tak snadný, jak se může zdát. Z Barafu Campu na vrchol to byla štreka překonávající 1295 výškových metrů, v noci, a za ne příliš přejících povětrnostních podmínek. K tomu si připočtěte nadmořskou výšku a je to docela pekelná kombinace. Po cestě vzhůru (okolo 5000 m n. m.) jsme míjeli nějakou skupinu, kde jsme viděli jednu paní, jak z toho zkolabovala. Na Stella Pointu nás došla jiná skupina, ve které lidé pro změnu zvraceli.


Na samotný vrchol jsme došli jako jedni z prvních asi v 5:45. Tam jsme pobyli asi 45 minut, udělali fotky a video, pokochali se pohledem na vysokohorské ledovce a hlavně pohledem na východ slunce. Po východu slunce se nám vůbec naskytl parádní výhled – při samotném východu jsme viděli kuželovitý stín Kilimanjara, který opticky dosahoval až k 70 km vzdálené hoře Mt. Meru (4565 m n. m.), ze které byl vidět vrchol čouhající nad oblačnou pokrývku – prostě nádhera. Faktem ale je, že nadmořská výška s námi dělala divy – nad 5000 metry jsme se všichni (více či méně) motali jako opilí, a tak jsme se museli pořádně soustředit na každý další krok. Taky dýchání nešlo tak jednoduše jako obvykle a pochod nás namáhal o dost víc než normálně, takže jsme si ten vrchol až tak vrcholně neužili, ale zážitek to byl každopádně nezapomenutelný.


Asi po těch 45 minutách nás už začal Urio hnát zpátky do campu a tak jsme se vydali na zpáteční cestu. Na Stella Pointu mě začala docela bolet hlava, ale nic nesnesitelného. Zato Peža se necítil zrovna fajnově, načež Urio usoudil, že má Peža vysokohorskou nemoc, a že s ním teda doslova seběhne dolů do campu, aby se co nejdřív dostal do nižší nadmořské výšky. S tím jeho seběhnutím ho však Peža poslal k šípku a scházel si to pěkně vlastním tempem. Dole v campu, kam jsme se dostali asi okolo 8:30, se nám pak všem motala hlava, někoho i bolela, ale naštěstí to nebylo nic vážného – bylo to jen prosté kompletní fyzické vyčerpání. Není se čemu divit, protože jsme si spočítali, že během posledních 24 hodin jsme překonali převýšení více než 4000 metrů (nahoru i dolů). Po krátkém odpočinku jsme se najedli a vyrazili na sestup do High Campu (3797 m n. m.) Okolo 14:00 jsme se dostali do cíle a šli odpočívat do stanu. Peža to ale nakonec odnesl opravdu nějakou nemocí – poblil v campu záchod, samozřejmě se necítil dobře a měl navíc i zvýšenou teplotu a tak jsme ho raději nechali odpočívat. Po večeři jsme si s Ovšem šlehli naše oblíbené antimalarikum Lariam a chvíli na to přišel náš průvodce Urio a vedli jsme s ním asi hodinovou nemilou debatu o tom, co je to spropitné, co je mzda, jaký je mezi tím rozdíl a kolik že to dáme našim nosičům jako tip (= spropitné). Nakonec (po Pežove intervenci) jsme se shodli na 300 000,- TSh + 100,- USD, což Uriovi přišlo málo, ale nám až moc. Tímto jsme ukončili tuto diskuzi a šli jsme spát. Tahle debato-hádka ohledně spropitného mně (Oves) osobně celý výstup na Kili tak trochu pokazila… V noci mě vzbudil zvuk - jakoby vedle mě někdo zvracel a ejhle, Peža vedle mě skutečně zvracel. Naštěstí to, kluk šikovná, všecko vyblil do sáčku, a tak jsme mohli dál nerušeně spát. Ovsa tato Pežova eskapáda vůbec nevzbudila.


Denní shrnutí: Po náročném čtvrtém dnu nebyl čas načerpat síly, spali jsme asi tak 2-3 hodiny. Výstup na vrchol byl zdlouhavý a náročný. Ve tmě, v náročném terénu, s klesající teplotou, s přibývající nadmořskou výškou a všudypřítomným ledovým větrem se člověk musel soustředit na každý krok. Poslední úsek ze Stella Pointu jsme už šli zleva doprava (naštěstí cesta byla už celkem široká a pozvolná). Z vrcholu si toho opravdu moc nepamatujeme, ještěže jsme měli ty foťáky. Cesta dolů vedla velice náročným terénem a po předchozím výkonu byla šíleně vyčerpávající, což se nakonec podepsalo na Pežovi viz výše. Prostě kvalitní makačka když beru čtvrtý a pátý den.


Poznámka: Pežovi dnes vypršel WoW account (10 dní po jeho zrušení).

Den 12. Kilimanjaro - 6. den

26.9. Ráno jsme vstali, sbalili si věci a po snídani vyrazili na poslední etapu sestupu. Protože Pežovi nebylo pořád dobře, vzal mu jeho batoh jeden z nosičů. Asi za 3,5 hodiny jsme sešli přes 2000 výškových metrů a objevili se u Mweka Gate (cca 1650 m n. m.). Na bráně jsme se zapsali, že jsme úspěšně zdolali vrchol a po chvíli jsme obdrželi certifikát potvrzující pokoření nejvyšší hory Afriky. Pak jsme sešli asi 1 km ke stanovišti matatu, kterým jsme dojeli do města Moshi. Tam jsme se rozloučili s naším týmem, poděkovali jim a odjeli do Buffalo hotelu, kde jsme dostali ubytování na 1 den (noc) namísto sedmého zaplaceného dne na Kilimanjaru.


Po ubytování jsme šli do města na Internet a koupit nějaké pohledy a suvenýry. Na večeři jsme zašli do nedalekého hotelu Kindoroko, kde mají restauraci na horní terase s výhledem na masiv Kilimanjara. Večeři nám tam zaplatil jeden američan, se kterým jsme se potkali na hoře. Na náš hotel jsme se vraceli samozřejmě opět po tmě a tak skončil další báječný africký den.

Poznámka: U Mweka Gate se ještě snažili naši nosiči obměkčit Ovsovo srdce, aby jim přidal nějaké peníze na spropitné – to se ale chlapci přepočítali, páč Oves byl jak skála a správně jim nic nedal.

Celkové shrnutí: Výstup na Kili byl perfektní zážitek. První tři dny to byla taková pohodová túra, čtvrtý a zejména pátý den jsme si šáhli na dno fyzických sil, ale stálo to za to. Počasí nám relativně přálo a náš tým nosičů byl až na průvodce výborný. Asi nejvíce nás překvapilo jídlo, kterého bylo vždy dost a téměř vždy bylo vynikající. V průběhu výstupu jsme potkávali plno turistů (plus osminásobek nosičů) různého věku z celého světa (včetně 4 čechů)- je to taková magistrála, že málokdy je člověk na cestě sám. Je to sice poměrně drahá záležitost, ale za to je nezapomenutelný zážitek. 

Video: Masajská vesnice a Kilimanjaro

Jelikož jsme sebou měli videokameru, tak zde předkládám krátkou ukázku. V ukázce jsou záběry z masajské vesnice - hlavně ochutnávka krve z masajské krávy, pár vteřinek ze safari a několik záběrů z výstupu na Kilimanjaro.


Jen upozorňuji, že se při střihání trochu posunul zvuk, ale myslím, že za podívání to stojí.

Den 13. Návrat do Arushi

27.9. Probuzení v hotelu Buffalo bylo jiné než na Kilimanjaru – měkká postel, žádná zima, naopak vedro a komáři. Zašli jsme na snídani, sbalili se a počkali na Uria, který nás měl odvézt z Moshi zpátky do Arushi, kde jsme měli ještě objednanou a zaplacenou noc. Cestou jsme ještě nabrali naše dva známé Američany Daniela a Matta, kteří také úspěšně zdolali vrchol Kilimanjara. Po příjezdu do Arushi nám Urio pomohl sehnat lístky na příští den na autobus do města Mwanza (45000 TZS, žádná láce, ale co bysme chtěli za cestu přes celou Tanzánii), čímž si vysloužil Ovsovy pohorky (stejnak už byly na odpis). Po obědě jsme zašli do internetové kavárny, kde jsem stáhl fotky z foťáku na flash disk. Poté jsme se s Ovsem vydali na malý průzkum Arushi za účelem nákupu vody, což se podařilo. Na večeři jsme zašli do hotelové restaurace, kde jsme čekali asi hodinu na objednané toasty. Po večeři jsme šli spát – tentokrát já s Ovsem na dvoulůžák a Peža na samotku.
Poznámka: Malý průzkum Arushi jsme provedli jen my dva s Ovsem, Peža se totiž necítil úplně ve formě, a tak ještě raději odpočíval po náročném výstupu na Kilimanjaro.

Den 14. Stále v Arushe

28.9. V noci nás probudil Peža s tím, že je mu zle (velmi zle, více než obvykle), a že tím pádem nemůže cestovat busem do Mwanzy (cesta měla trvat 12 hodin), protože by to prostě nemuselo dopadnout vůbec dobře. Takže jsme ráno v 5:30 s Ovsem zašli na autobusové nádraží a za nějaký ten poplatek (dohromady 30000 TZS) jsme přebookovali lístky z dneška na pozítří. Pak jsme prodloužili naše pokoje v hotelu (za 2 noci 62000 TZS, jeden dvoupokoj a jedna samotka=karanténa) a postarali se trochu o Pežu, který se mocně kurýroval na pokoji v posteli. Po snídani jsme s Ovsem vyrazili do Arushi do nákupního centra a taky jsme zašli na místní tržiště, kde se o nás místní prodavači ovoce málem poprali…  Musel jsem nakonec nakoupit předražený ananas s banány, které nakonec přišli Pežovi vhod. Po zběžné kontrole Peži jsme prostě šli na průzkumnou vycházku, během které jsme mimo jiné navštívili konferenční centrum, kde probíhá válečný tribunál pro Rwandu. Taky jsme hovořili se spoustou lidí, kteří nás chtěli vzít na safari do blízkého NP Arusha. Peža strávil celý den v posteli.


Večer do hotelu k našemu překvapení dorazil Sam s Patrickem (známí již z Nairobi) a skupinou 4 Čechů z Liberce, kteří měli v plánu zdolat Kilimanjaro. Tak jsme s nimi povečeřeli, pobavili se ohledně výstupu na Kilimanjaro a taky popili slivovici, kterou si jeden z nich přivezl.

Den 15. Arusha opět aneb Pežovo noční utrpení

29.9. Asi tak ve 3:45 v noci nás probudil Peža, který dostal nesnesitelné křeče do břicha. Probudil mě tím, že nám volal na mobily (Ovsa jsem musel vzbudit já, páč spal jak dudek). Tak jsme šli za ním do pokoje a chvíli s ním zůstali, než ho to přešlo a pak jsme šli zase spát. Stejně nás s Ovsem ale těsně po 5:00 vzbudil muezín, ne poprvé a hlavně ne naposled, následovaný nějakým naším hotelovým sousedem, který evidentně nemohl vykašlat svůj poslední hlen z paty, takže jsme se moc nevyspali. Jinak jsme ale v podstatě celý den proflákali – hlídali jsme Pežu, který se už velmi zlepšil a byli jsme opět na další průzkumné procházce ve městě a taky zase něco nakoupit v nákupním centru. Oběd i večeři si dal už Peža s námi, což bylo dobré znamení.

Den 16. Přesun Arusha - Mwanza

30.9. Vstali jsme asi v 5:00, sbalení jsme byli z předešlého dne, takže jsme jen vzali naše bágly a šli na autobusové nádraží, protože jsme tam měli být v 5:40 (autobus měl odjíždět ještě za tmy v 6:00). Cesta byla velmi dlouhá (cca 700 km) a strastiplná. Trvala dohromady 14 hodin, ale v tom je započítaná i hodinová pauza na oběd, která byla mj. využita na opravu pneumatik a náprav. Opravy byly nutné vzhledem k povrchu vozovek tanzánských silnic – prostě děs a hrůza! Po cestě jsme si tak mohli užívat jediné, a to sice okolní přírodu – obzvláště některé baobaby byly skvostné. Ovsa taky štvalo, že vedle jeho sedadla v uličce věčně někdo stál a Pežu (ale nejen ho) pro změnu štvali cestující, kteří si s oblibou otevřeli okénka v těch nejvíce prašných úsecích cesty. Po vyčerpávající 14-ti hodinové jízdě jsme konečně dorazili do cíle, kterým bylo druhé největší tanzánské město Mwanza na pobřeží Viktoriina jezera. A protože jsme přijeli až za tmy, tak jsme si na pro jistotu vzali taxíka (3000 TZS), který nás odvezl do námi vyhlédnutého Hotelu De Luxe, kde jsme se ubytovali (já s Pežou a Oves na samotku) a po umytí šli spát.


Poznámka: Když v Mwanze vytáhly naše batohy ze zavazadlového prostoru autobusu, tak jsme se zhrozili, protože ty batohy vypadaly jako kdyby je celou cestu táhly po zemi za autobusem – jejich struktura byla sice nedotčená, ale byly zaprášené úplně všude, dokonce i zevnitř!

Den 17. Mwanza

1.10. Ráno jsme se v pohodě vzbudili, šli na snídani a poté vyrazili do města. Šli jsme do přístavu, na vlakové nádraží koupit lístky do Dar-Es-Salaamu (cca 43000 TZS za osobu a druhou třídu, první vlak jel až za 4 dny), poté jsme zašli do minimuzea, kde byly různé „zbytky“ zvířat (lebky, parohy, nohy, vycpané hlavy apod.), z muzea jsme zamířili na pahorek s názvem Capri Point (čtvrť bohatých Mwanzanů = bělochů), odkud je skvělý výhled jak na Mwanzu, tak na přilehlou část Viktoriina jezera. No a během naší vycházky samozřejmě nemohla chybět ani návštěva Internetu. Na obědě jsme byli ve vegetariánské pizzerii „Kuleana“, poté jsme šli koupit do obchodu vody a pak se jen tak toulali po městě. Po odpoledním klidu na hotelu jsme se opět vydali do města, kde jsme navštívili takzvanou botanickou zahradu, pak jsme se opět prošli přístavem a zamířili do vyhlédnuté čínské restaurace na večeři. Po návratu na hotel jsme zahráli karty, Peža pak ještě zapařil Duke Nukem 3D na svém Iphonu, umyli se a šli spát.


Pozn.: Mwanza je plná všelijakých ještěrek a různých ptáků jako marabu, volavky, dravci apod. Jinak na to, že to je druhé největší město Tanzánie, je to úplná díra, kde se toho nedá moc dělat. Proto jsme zde zůstali o den déle, než jsme chtěli…. 

Den 18. Výlet na Ukerewe

2.10. Jelikož jsme se předchozí den v přístavu informovali, kdy odjíždí trajekt na ostrov Ukerewe, což je největší ostrov na stejnojmenném jezeře Ukerewe (= Viktoriino jezero), rozhodli jsme se, že se na tento ostrov vydáme. Po snídani jsme se sbalili – velké krosny jsme nechali na recepci hotelu a s sebou jsme si vzali jen malé batůžky. Do přístavu jsme dorazili asi v 8:15, koupili si lístky (s oficiální cizineckou přirážkou) a cca v 9:00 už jsme odrazili od břehu. Cestou jsme mohli obdivovat rozlehlost jezera a také jsme viděli spoustu vodních ptáků jako například pelikány nebo kormorány. Asi po 3 hodinách plavby jsme konečně dorazili do města Nansio, které je největší a zároveň hlavní město ostrova. Na ostrově bylo fajnově, ale skoro nikdo tam nemluvil anglicky, no a vzhledem k tomu, že naše svahilština taky nebyla vůbec slavná, tak byla komunikace mnohdy velmi zajímavá. Na ostrově jsme tak nějak neměli co dělat, a tak jsme po ubytování (10000 TZS dohromady za jednu noc a dva skromné pokoje) šli na průzkum, který se tak trochu zvrhnul v „tour de pub“ – obrazili jsme asi 4 hospody, přičemž v jedné jsme byli dokonce dvakrát. Dvakrát zejména proto, že tam byla na místní poměry moc pěkná obsluha. Ale protože ona sličná servírka nemluvila anglicky, asistoval ji anglicky trochu mluvící štamgast s vizáží Foresta Whitakera. Naši exkurzi po hospodách jsme ukončili někdy po 20:00, pak jsme si s Ovsem na našich pokojích šlehli Lariam (antimalarikum) a šli spát (já s Pežou a Oves na samotku).


Pozn.: Pro ostrovní domorodce jsme se stali dost velkou atrakcí. Podle jejich reakcí jsme usoudili, že už je to asi hodně dlouho, co na ostrov Ukerewe zavítal nějaký běloch.