Video: Masajská vesnice a Kilimanjaro

Jelikož jsme sebou měli videokameru, tak zde předkládám krátkou ukázku. V ukázce jsou záběry z masajské vesnice - hlavně ochutnávka krve z masajské krávy, pár vteřinek ze safari a několik záběrů z výstupu na Kilimanjaro.

Jen upozorňuji, že se při střihání trochu posunul zvuk, ale myslím, že za podívání to stojí.

Den 13. Návrat do Arushi

27.9. Probuzení v hotelu Buffalo bylo jiné než na Kilimanjaru – měkká postel, žádná zima, naopak vedro a komáři. Zašli jsme na snídani, sbalili se a počkali na Uria, který nás měl odvézt z Moshi zpátky do Arushi, kde jsme měli ještě objednanou a zaplacenou noc. Cestou jsme ještě nabrali naše dva známé Američany Daniela a Matta, kteří také úspěšně zdolali vrchol Kilimanjara. Po příjezdu do Arushi nám Urio pomohl sehnat lístky na příští den na autobus do města Mwanza (45000 TZS, žádná láce, ale co bysme chtěli za cestu přes celou Tanzánii), čímž si vysloužil Ovsovy pohorky (stejnak už byly na odpis). Po obědě jsme zašli do internetové kavárny, kde jsem stáhl fotky z foťáku na flash disk. Poté jsme se s Ovsem vydali na malý průzkum Arushi za účelem nákupu vody, což se podařilo. Na večeři jsme zašli do hotelové restaurace, kde jsme čekali asi hodinu na objednané toasty. Po večeři jsme šli spát – tentokrát já s Ovsem na dvoulůžák a Peža na samotku.

Poznámka: Malý průzkum Arushi jsme provedli jen my dva s Ovsem, Peža se totiž necítil úplně ve formě, a tak ještě raději odpočíval po náročném výstupu na Kilimanjaro.

Den 14. Stále v Arushe

28.9. V noci nás probudil Peža s tím, že je mu zle (velmi zle, více než obvykle), a že tím pádem nemůže cestovat busem do Mwanzy (cesta měla trvat 12 hodin), protože by to prostě nemuselo dopadnout vůbec dobře. Takže jsme ráno v 5:30 s Ovsem zašli na autobusové nádraží a za nějaký ten poplatek (dohromady 30000 TZS) jsme přebookovali lístky z dneška na pozítří. Pak jsme prodloužili naše pokoje v hotelu (za 2 noci 62000 TZS, jeden dvoupokoj a jedna samotka=karanténa) a postarali se trochu o Pežu, který se mocně kurýroval na pokoji v posteli. Po snídani jsme s Ovsem vyrazili do Arushi do nákupního centra a taky jsme zašli na místní tržiště, kde se o nás místní prodavači ovoce málem poprali…  Musel jsem nakonec nakoupit předražený ananas s banány, které nakonec přišli Pežovi vhod. Po zběžné kontrole Peži jsme prostě šli na průzkumnou vycházku, během které jsme mimo jiné navštívili konferenční centrum, kde probíhá válečný tribunál pro Rwandu. Taky jsme hovořili se spoustou lidí, kteří nás chtěli vzít na safari do blízkého NP Arusha. Peža strávil celý den v posteli.

Večer do hotelu k našemu překvapení dorazil Sam s Patrickem (známí již z Nairobi) a skupinou 4 Čechů z Liberce, kteří měli v plánu zdolat Kilimanjaro. Tak jsme s nimi povečeřeli, pobavili se ohledně výstupu na Kilimanjaro a taky popili slivovici, kterou si jeden z nich přivezl.

Den 15. Arusha opět aneb Pežovo noční utrpení

29.9. Asi tak ve 3:45 v noci nás probudil Peža, který dostal nesnesitelné křeče do břicha. Probudil mě tím, že nám volal na mobily (Ovsa jsem musel vzbudit já, páč spal jak dudek). Tak jsme šli za ním do pokoje a chvíli s ním zůstali, než ho to přešlo a pak jsme šli zase spát. Stejně nás s Ovsem ale těsně po 5:00 vzbudil muezín, ne poprvé a hlavně ne naposled, následovaný nějakým naším hotelovým sousedem, který evidentně nemohl vykašlat svůj poslední hlen z paty, takže jsme se moc nevyspali. Jinak jsme ale v podstatě celý den proflákali – hlídali jsme Pežu, který se už velmi zlepšil a byli jsme opět na další průzkumné procházce ve městě a taky zase něco nakoupit v nákupním centru. Oběd i večeři si dal už Peža s námi, což bylo dobré znamení.

Den 16. Přesun Arusha - Mwanza

30.9. Vstali jsme asi v 5:00, sbalení jsme byli z předešlého dne, takže jsme jen vzali naše bágly a šli na autobusové nádraží, protože jsme tam měli být v 5:40 (autobus měl odjíždět ještě za tmy v 6:00). Cesta byla velmi dlouhá (cca 700 km) a strastiplná. Trvala dohromady 14 hodin, ale v tom je započítaná i hodinová pauza na oběd, která byla mj. využita na opravu pneumatik a náprav. Opravy byly nutné vzhledem k povrchu vozovek tanzánských silnic – prostě děs a hrůza! Po cestě jsme si tak mohli užívat jediné, a to sice okolní přírodu – obzvláště některé baobaby byly skvostné. Ovsa taky štvalo, že vedle jeho sedadla v uličce věčně někdo stál a Pežu (ale nejen ho) pro změnu štvali cestující, kteří si s oblibou otevřeli okénka v těch nejvíce prašných úsecích cesty. Po vyčerpávající 14-ti hodinové jízdě jsme konečně dorazili do cíle, kterým bylo druhé největší tanzánské město Mwanza na pobřeží Viktoriina jezera. A protože jsme přijeli až za tmy, tak jsme si na pro jistotu vzali taxíka (3000 TZS), který nás odvezl do námi vyhlédnutého Hotelu De Luxe, kde jsme se ubytovali (já s Pežou a Oves na samotku) a po umytí šli spát.

Poznámka: Když v Mwanze vytáhly naše batohy ze zavazadlového prostoru autobusu, tak jsme se zhrozili, protože ty batohy vypadaly jako kdyby je celou cestu táhly po zemi za autobusem – jejich struktura byla sice nedotčená, ale byly zaprášené úplně všude, dokonce i zevnitř!

Den 17. Mwanza

1.10. Ráno jsme se v pohodě vzbudili, šli na snídani a poté vyrazili do města. Šli jsme do přístavu, na vlakové nádraží koupit lístky do Dar-Es-Salaamu (cca 43000 TZS za osobu a druhou třídu, první vlak jel až za 4 dny), poté jsme zašli do minimuzea, kde byly různé „zbytky“ zvířat (lebky, parohy, nohy, vycpané hlavy apod.), z muzea jsme zamířili na pahorek s názvem Capri Point (čtvrť bohatých Mwanzanů = bělochů), odkud je skvělý výhled jak na Mwanzu, tak na přilehlou část Viktoriina jezera. No a během naší vycházky samozřejmě nemohla chybět ani návštěva Internetu. Na obědě jsme byli ve vegetariánské pizzerii „Kuleana“, poté jsme šli koupit do obchodu vody a pak se jen tak toulali po městě. Po odpoledním klidu na hotelu jsme se opět vydali do města, kde jsme navštívili takzvanou botanickou zahradu, pak jsme se opět prošli přístavem a zamířili do vyhlédnuté čínské restaurace na večeři. Po návratu na hotel jsme zahráli karty, Peža pak ještě zapařil Duke Nukem 3D na svém Iphonu, umyli se a šli spát.

Pozn.: Mwanza je plná všelijakých ještěrek a různých ptáků jako marabu, volavky, dravci apod. Jinak na to, že to je druhé největší město Tanzánie, je to úplná díra, kde se toho nedá moc dělat. Proto jsme zde zůstali o den déle, než jsme chtěli…. 

Den 18. Výlet na Ukerewe

2.10. Jelikož jsme se předchozí den v přístavu informovali, kdy odjíždí trajekt na ostrov Ukerewe, což je největší ostrov na stejnojmenném jezeře Ukerewe (= Viktoriino jezero), rozhodli jsme se, že se na tento ostrov vydáme. Po snídani jsme se sbalili – velké krosny jsme nechali na recepci hotelu a s sebou jsme si vzali jen malé batůžky. Do přístavu jsme dorazili asi v 8:15, koupili si lístky (s oficiální cizineckou přirážkou) a cca v 9:00 už jsme odrazili od břehu. Cestou jsme mohli obdivovat rozlehlost jezera a také jsme viděli spoustu vodních ptáků jako například pelikány nebo kormorány. Asi po 3 hodinách plavby jsme konečně dorazili do města Nansio, které je největší a zároveň hlavní město ostrova. Na ostrově bylo fajnově, ale skoro nikdo tam nemluvil anglicky, no a vzhledem k tomu, že naše svahilština taky nebyla vůbec slavná, tak byla komunikace mnohdy velmi zajímavá. Na ostrově jsme tak nějak neměli co dělat, a tak jsme po ubytování (10000 TZS dohromady za jednu noc a dva skromné pokoje) šli na průzkum, který se tak trochu zvrhnul v „tour de pub“ – obrazili jsme asi 4 hospody, přičemž v jedné jsme byli dokonce dvakrát. Dvakrát zejména proto, že tam byla na místní poměry moc pěkná obsluha. Ale protože ona sličná servírka nemluvila anglicky, asistoval ji anglicky trochu mluvící štamgast s vizáží Foresta Whitakera. Naši exkurzi po hospodách jsme ukončili někdy po 20:00, pak jsme si s Ovsem na našich pokojích šlehli Lariam (antimalarikum) a šli spát (já s Pežou a Oves na samotku).

Pozn.: Pro ostrovní domorodce jsme se stali dost velkou atrakcí. Podle jejich reakcí jsme usoudili, že už je to asi hodně dlouho, co na ostrov Ukerewe zavítal nějaký běloch.